Koníci

konici.ufonek.net

O koních, pro koně, s koňmi...


Počítadlo:
Počítadlo

Hipocentrum Koryčany
Internetový psí a kočičí útulek, útulky z celé ČR
Horses Online
Bodyskal.cz
EQUISERVER.eu - server o koních a pro koně

Časopis Koně & hříbata

Osudový hon

Vloženo: 14.10.2005, Autor: Zuzule
"Páni nádherný den na hon, ne?" zeptal se mě Lukáš, šéf místní stáje a můj dobrý kamarád. "Parádní!" vykřikla jsem radostí, protože se poprvé zúčastním honu. U nás to sice není moc častý, ale dostali jsme povolení od lesníků a na odstřel vysoké zvěře, která se nám letos neuvěřitelně rozrostla.

osudový honPrý by je stejně museli postřílet, tak si mám jeden z kousků ulovit. Páni to se nestává moc často! "No a co Deny vezmeš si Coloru nebo Koru?" Luky dobře ví, že nemůže čekat kdy se zmůžu na koupi vlastního koně, ale co když jsou klubáci, tak naco platit zbytečný ustájení a jak ho znám, stejně bych se jeho koní nezbavila, ale dneska se mi chtělo vzít si koníka, do kterého jsem se beznadějně zamilovala, stal se jím už před necelým rokem černý hřebec českého teplokrevníka s krví araba s nádherným jménem, které svědčilo i o jeho prudké povaze, to jméno znělo Flamenco. "Chci Flema a neříkej ne, protože na žádný herce nepojedu!" vyhrozila jsem mu a Lukas nakonec svolil. Celá natěšená jsem šla čistit a sedlat svého vyvoleného koníka. Přivítal mě pusinkou, jakou jsem ho naučila dávat, pak mi podal svojí nožku na pozdrav a já se vrzhla do jeho pečlivého čištění. Když se Flamenco lesknul jako samotná záře, vzala jsem jeho hřívu a zapletla mu jí, pak ještě ocásek, který jsem opatřila červenou stuhou (můj koníček totiž moc rád kopal do svých sousedů) a nakonec ho pečlivě nastrojila. Měl nádherné černé sedlo, černou uzdečku, kterou bylo vidět jen díky bílému podložení. Na tuhle zvláštní příležitost jsem mu dala dar od svojí nejlepší kamarádka - krásnou stříbrnou čelenku, kterou jsem dávala svým svěřencům jen ve slavnostích případech, ale tohle pro mě měl a rozhodně byl nezapomenutelný zážitek. Za pár minut už jsem seděla v sedle svého vysokého a štíhlého oře. Domácí pustil psy a dokonce jsme dostali pušky. Já se toho ale bála a radši jsem si vzala jenom provizorní vzduchovku a to i přes výsměch lukáše, který se pyšnil svou vlastní puškou, kterou si sám koupil kdesi v Anglii. Nu a pak byl čas vyrazit na můj první hon.

"Deny drž si toho koně dál, psi už něco zachytili!" okřikl mě Luky a já udělala to co chtěl. Jeli jsme po stopě psů a narazili na malé stádo srnek. V tu chvíli jak jsem je viděla jak se tam popásají a jenom některé z nich zbystřily, mi jich bylo líto, ale co už je jich tu moc! Říkala jsem si to sama pro sebe a ospravedlňovala se ve svém podvědomí. To už vyšla první rána a hned za ní další. "Do pytle vedle! Všichni vedle! Jedeme!" zakřičel nejstarší člen naší "tlupy" pan Vokřálek na svém vysokém teplokrevném valachovi Quatrovi. "Deniso nepleť se tu a zařaď se..." oslovil mě a já naštvaně udělala to o co mě žádal. Celé to ale i tak bylo senzační, spousty popadaných kmenů, které nám vytvořili jedinečnou cross country dráhu, ale netěšila jsem se dlouho, protože to už jsme zase narazili na ty srnky. Padl výstřel jako z kanonu a můj Flamenco se lekl, vyskočil a bral to tryskem přímo k srnám. V tu chvíli ale už stříleli i další, tomu už se vyhnout nedalo. Já se jenom modlila abych neslítla, ale neuvědomila jsem si to nejhorší. Můj koník najednou zastavil, zrychleně dýchal a já cítila něco mokrého na své noze. Sklonila jsem hlavu a viděla jak mi po noze teče krev, pak najednou jako by se mi zastavil svět před očima, rázem jsem byla jako bez ducha, Flamenco padl k zemi a já spolu s ním, nemohla jsem uskočit, nemohla jsem nic udělat, byla jsem jako opařená, vyděšená! Ležela jsem chvíli bezmocně nazemi, ale to už slyším dusot koní blížících se ke mě, zvednu se a vidím jenom svého milovaného koně jak tam leží a hrabe kopyty, cítím jak mi po tváři stékají kapky slz, sklouznu se po hřbetě Flamenca k jeho hlavě, chytím ji do rukou, položím si ji do klína, hladím ho a celá se třesu, nahlas ho utěšuju, snažím se tím utěšit i sebe, ale pak mě kdosi zvedne a odvede pryč, já brečím, ale jsem slabá, nedokážu mu odporovat, pak uslyším ještě jeden, poslední výstřel, všechno je mi jasné, bezmocně zakřičím a upadnu do bezvědomí.

"Denisko, jak ti je?" slyším známý hlas, ale nedokážu zaostřit svůj zrak. Pak se mi to povede a vidím svou rodinu, mamku s taťkou a dokonce je tam i moje sestra Anna. Nic mi nedochází. "Kde to jsem?" ptám se a mamka mi odpovídá tichým hlasem: "To nic jsi v nemocnici, ale už to bude všechno dobrý." v nemocnici... aha tak proto nademnou visí ta divná věcička. "Co se mi stalo?" znovu se ptám v naději, že to všechno byl jen sen. "Měla jsi nehodu, spadla jsi s koněm" řekl mi taťka, takže se mi to nezdálo, ale co můj milovaný koník? "Co je s Flemym" ptám se ale nikdo mi neodpovídá. "Kde je Flamenco? Kde je... kde je můj kůň, kde je!" panicky křičím a škubu sebou, přibíhá ke mě kdosi v bílém plášti a dává mi injekci, pak znovu usínám.

"Holka ty si nám ale dala! Už jsme se o tebe bály!" směje se na mě Lukas, ale nechápu proč. "Hm... tak co holky jak se mají? Co dělá Krista se Sašou? Už jim ty přeskoky jdou?" ptám se Lukáše a snažím se usmívat, nejde to, je znát, že je můj úsměv falešný a Lukas mění téma. "Víš, že si tu ležela celý týden? Kdo měl za tebe jezdit Koru a Coloru? Nikdo jinej než ty je nechce, protože se jich bojí a ty si klidně máš těžkej otřes mozku!" snaží se mě rozesmát Lukáš, ale já opět cítím slzy na tváři, vzpomínám na Flamenca.

Konečně mě pouští z nemocnice, hurá, ale moje první cesta je ke koním, člověk musí žít dál i když ztratí koňskou lásku a já? Nemůžu nechat všechny svoje kamarády ve štychu, bnebylo by to fér. Jenom co dorazím ke stáji, smějí se na mě všichni jako by se nic nestalo, i já se usmívám, ale na ruce mám černý pásek. Vím, je to hloupé, ale on byl jako člověk, kterého jsem znala roky, jako můj milenec, jako můj kamarád, prostě celý můj život! "No tak konečně zpátky Deny, to byla doba! Colora už je pěkně nabušená..." směje se mi Lukáš a já mu úsměv oplácím, samé falešné úsměvy, vím dobře že i on je z toho zhroucený, ten kůň byl přece i jeho, nebo snad na něj hodlá zapomenout? Ne to by Luky nikdy neudělal, opět přesvědčuju sama sebe a jdu pomalým krokem do stáje. Ve chvíli co se přiblížím k boxu Flamenca, vidím tam nějakého koně, to ale není Flamenco, co tu dělá? "Tohle je Flemyho box, ten kůň tu nemá co dělat!" křičím zlostně na celou stáj a cítím jak mě zezadu lukáš objímá a šeptá mi abych šla s ním, ne já ale nechci, vythnu se mu a udělám neskutečnou scénu, ale proč? Uvědomuju si, že už tu Flamenco není, tal proč to dělám? Rozbrečím se a rozběhnu pryč ze stáje. Běžím na louku, celá ubrečená a vysílená padnu na zem, koukám se skrz slzy na oblohu a v tu chvíli tam vidím Flemyho tvář, jeho krásnou hlavičku, vidím ho jak na mě šťastně frká a to jak má kolem sebe nějakou kobylku s hříbětem, je to jenom moje představivost, nebo se mi tím snaží říct, že je mu na věčných pastvinách líp? To už se asi nikdy nedozvím, ale život jde dál, koně stejně jako lidé odchází a přichází...


O 2 měsíce později

"Jdi klus!" oznámím koni, kterého mám na lonži, jmenuje se Oregulus. Mám ho na starosti dokud se nevrátí jeho majitelka, která si ho hodlá odvést. Žiju dál a se smrtí Flamenca jsem celkem smířená i když není noc, kterou bych neprobrečela. "Deny dělej, dolonžuj toho koně a jede se..." křikne na mě Lukas, připravený na odjezd. Ano je to tak, jedeme pro nového koně, který má nahradit místo po zesnulém Flamencovi, ale já už předem vím, že místo v mém srdci rozhodně nenahradí. "No tak co říkáš, není skvělej?" ptá se mě Lukáš zamilovaně kroužící kolem pěkně stavěného bílého plnokrevníka. "Hm je pěknej, ale seš si jistej, že chceš takhle drahýho koně?" nepopírám, že se mi líbí, ale snažím se nedívat se mu do očí, vyzařuje z něj nějaká síla, něco co jsem nidky u koně necítila. "Hele Deniso neštvi mě, nelíbí se ti žádný kůň a já vím, že se ti dlouho žádný líbit nebude, ale z vlastní zkušenosti ti říkám, že za nějaký čas najdeš koně, kterýho budeš mít ráda stejně jako Flamenca!" tohle neměl dělat, při vzpomínce na Flemyho se mi hrnou do očí slzy. "Proč mi ho pořád připomínáš!" okřiknu Lukase, ale on mi klidně odpoví: "Ty na něj chceš zapomenout, ale beztak se ti to nikdy nepodaří, ten kůň pro tebe znamenal moc na to aby si ho jen tak vymazala z paměti, nikdy ho nikdo nenahradí a pokud ano, pak to nebyla ta pravá láska. To ale neznamená, že nenajdeš koně, který by byl vedle něj, on tu bude pro tebe teď a Flamenco? Ten bude vždycky mít svoje místo u tebe v srdci, ale časem na něj budeš vzpomínat jen s láskou a ne s lítostí." jak tohle může Lukáš vědět? To je fuk, ale asi má pravdu, chovám se jako malý dítě co neví co chce. "Vezmi ho..." zašeptám a Lukáš se na mě s úsměvem podívá, pak se otočí na majitele koně a poví už jen jednu větu: "Bereme ho!" "Grande no ták, dej mi tu nohu!" beznadějně se krčím nad svým novým svěřencem, kterého mi hodil na krk Lukáš. Koupil ho prý na závody, ale jeho záměr mi byl jasný. Tenhle koník mi začínal být blízký, navíc jeho vznešené jméno Grand Angel mu perfektně sedělo. Na koníkovi jsem jezdila, závodila a dokonce s ním i občas něco vyhrála :) Tak se to stalo, opět jsem byla šťastná a zamilovaná do koně, do Granda.

Po půl roce

"Grande, no tak ty lenochu vztávej, jdeme!" usměju se cestou ke Grandovu boxu, ale koník dneska neodpovídá, neřehtá jako obvykle a navykukuje ven. Že by byl ve výběhu? To je blbost tam je Demon s Korou... Dojdu ke Grandovu boxu a ztuhnu. Grand tam leží a jenom silně hrabe kopyty. Okamžitě jdu k němu a snažím se mu pomoct se zvednout, je mi to jasný, má koliku, ale proč se nechce sakra zvednout? Teče mi pot po čele jak se snažím, ale Grand začíná být nebezpečný, snaží se mě kousnout, zvednu se a běžím pro Lukáše. Ten okamžitě volá veterinářku Jůlii, která se nám stará o koně. Spolu s Lukášem ho zvedáme, Grand se konečně staví na nohy, vyvádím ho do haly a vodím, nervózně pohazuje hlavou a kope si do břicha, vezmu ho na lonž a plním příkazy Lukáše. Kůň kluše a pak zase jde krokem, ale najednou padne k zemi, já brečím a čas se mi zdá, jako by vůbec neutíkal, jako by stál, ale pak už přichází Jůla a Lukáš mě odvádí pryč. Tentokrát se s ním ale rvu, vrazím mu nevědomky pěstí, musí mi chytit ruce za zádama, kopu ho a chci ke svému koni, ale on mě nechce pustit, odvádí mě do klubovny a celou mě narve do sprchového koutu, pak pustí ledovou vodu a máchá mě v ní. Pomalu se uklidňuju a už jenom brečím, nakonec mu usnu v náručí v klubovně na pohovce. Ráno se probudím, škubnu sebou při zjištění kde vlastně jsem. Na stole mám čaj a nějaký rohlík, ale okamžitě běžím do stáje, ke Grandovu boxu, slzy mám už po celé tváři a říkám si, že musím být proklétá, doběhnu z posledních sil k jeho boxu, pověsím se na vrata boxu a vidím spokojeného Granda, který jde ke mě a zdraví mě. V tu chvíli se cítím jako nejšťastnější člověk, žijící na planetě zemi! Jdu ke Grandovi do boxu a šeptám mu: "Ty jsi můj koníček, jenom můj, nikomu tě nedám, jsi můj, jsi můj Grand!"

Autor: Flitra (Veronika)
Napsáno: 15. prosince 2004




Všechny publikované fotografie a články jsou chráněny autorským zákonem. Zákaz jejich kopírování bez souhlasu autora.
© Zuzana Buráňová 2003—2020
TOPlist