Koníci

konici.ufonek.net

O koních, pro koně, s koňmi...


Počítadlo:
Počítadlo

Hipocentrum Koryčany
Internetový psí a kočičí útulek, útulky z celé ČR
Horses Online
Bodyskal.cz
EQUISERVER.eu - server o koních a pro koně

Časopis Koně & hříbata

Tábor s koňmi

Vloženo: 14.10.2005, Autor: Zuzule
Vše začalo, když jsem se nechal přesvědčit k týdennímu táboru s koňmi vloni v létě. S vyhlídkou na krásně proflákaný týden se svojí dívkou, jsem souhlasil. Jednoho krásnýho dne jsme nasedli na můj šlapohyb a vyrazili jsme směr koně. Po asi hodinovým ploužení po silnicíh jsme dorazili na místo. Mé očekávání stanového tábora se trochu nesplnilo...

Jirka na koni
Stáli jsme před šíleným barákem, který vypadal, jak kdyby měl každou chvíli spadnout. Sebral jsem odvahu, a zatlačil svého plechového oře do dvora. Ihned mě přes čumák praštil typický pach koňských stájí. Poté co jsem zaparkoval mezi hromadu haraburdí a hromadu plesnivé slámy jsem byl uveden do stavení. Při prohlídce jsem se dověděl, že cesta z pokoje do koupelny obnáší dobrodružný výlet po venkovním schodišti a kolem otevřené elektroinstalace. V pokoji, kde jsme měli strávit nastávající týden, jsem objevil dvě dvoupatrové postele s imitacema matrací, jeden stůl s počítačem ( můj tichý jásot byl ještě více utišen konstatováním že se na něj nesmí šahat a že stejně funguje jen občas ), židle a ošoupanej koberec. Zato čerstvě vymalováno. Náladu mi zpravila velice slušně vybavená kuchyně, která slibovala výbornou stravu. Po prohlídce části domu pro lidi jsme se šli podívat do stájí. Bylo tam asi 5 koní a jeden ve venkovním stání. Na můj, podle výrazu tváře, pitomý dotaz mi bylo odpovězeno, že kůň je dýchavičný a nemůže v prašné stáji stát. Ale na prašném dvoře asi jo, tak sem přikývl ;) Dalším obyvatelstvem stavení byla parta dělníků a pes s kočkou.

Po večeři jsme se vydali na obhlídku vesnice. Po důsledném hledání jsme vyšťourali příjemnou hospůdku. Po zjištění ceny za škopík se stala ještě příjemnější. Druhý den ráno jsem se probudil příjemně naladěn. Náladu mi zkazilo zjištění, že budu bez snídaně, jelikož jsem údajně vstával pozdě. Jenže kdo by vstával před desátou dopoledne? Bylo mi sděleno, že koně dostávají nažrat dřív než lidi a pokud chcu snídat, musím v sedm ráno krmit koně. Začal jsem držet dietu :) Následoval zlatý hřeb večera, pardon, dopoledne. Mělo se jít jezdit. Nafasoval jsem nějaký kartáčky a kusy ohnutýho drátu, ať si jdu vyčistit koně. Zavedli mě ke klisně Marušce. A ejhle, zrovna já musím nafasovat kobylu s hříbětem. Poté co jsem se kolem kobylky motal a přetlačoval se s hříbětem o každý centimetr v boxu, jsem si myslel, že mám Marušku vypucovanou do nejvyššího lesku. Hned nato mě zmrazila Vlaďka, naše hostitelka a instruktorka, když přejela přes hřbet mého nablýskaného koně bílou rukavicí, a ona poněkud shnědla. Snažil jsem se to nejprve svést na hnědý chlupy, ale nakonec jsem musel čistit znova. A znova se prát s hříbětem. Po necelé hodině tajtrlíkování v řádně zaneřáděné slámě jsem již vyváděl Maruši z boxu. Nastalo další divadlo s hříbětem. Něchtělo od máti ani na krok, tak jsme ji museli lstí dostat do jiného boxu. Po vyvedení kobylky ze stáje jsem byl informován o tom, co všechno mám na koni špatně nasazený. Jediný co asi tak bylo dobře bylo to, že kůň stál na nohách :) Vedli jsme koně na cvičební obdélník. Cesta vedla přes devatero elektrických ohradníků, stáčela se kolem pastvin a byla dlážděna koňskými exkrementy. V cíli Vlaďka přivázala Marušku na provaz a vodila mě do kolečka. Lonžovala, jak jsem byl poučen. Po chvíli jsem si připadal jak v cirkuse, ne jako na jezdeckém výcviku. Měl sem se v sedle všelijak naklánět, kroutit, ohýbat... Ten den jsem se moc neodvázal, nebo spíš kobylku neodvázali z provazu. Jediný kdo byl z celé akce opravdu odvázaný, byl Ronys, místní pes. Po mé první lekci na hřbetě koně jsem si myslel, že už nikdy nebudu mít děti. A ani že si ještě někdy sednu. Neskutečně rozlámaný jsem byl nahnán na kydání. Po několika neúspěšných pokusech o vytahání všech výkalů z jednoho boxu mi byla svěřena důležitá pozice. Vozil jsem vykydaný humusy na hnůj v kolečkách. Alespoň jsem si trochu zaposiloval ;) Po vydatném obědě jsem lehl a umřel. Až navečer jsme se vydali do hospůdky na zvlažení rtů. Zvlažil jsem je 3x :)

Další den probíhalo vše obdobně, jen o něco dříve. Dietu jsem držel asi tak 2 hodiny. Touha po snídani mě překonala. Zúčastnil jsem se ranního krmení. Tahal jsem vidlema seno. Skoro jsem si je bodnul do nohy. Poté, co všichni koníci spokojeně zchřoupali všechno seno, jsem dostal snídani. Zasloužená odměna. Po snídani jsme odváděli koně na pastviny, krom těch na kterých budem jezdit. Při tomto se nestalo, vyjímečně, nic zvláštního. Pak se opakovala rutina čištění, zápasení s hříbětem a vyvádění koně na obdélník. Druhý den mi již ke konci hodiny bylo dovoleno, se na koni pohybovat jakš takš samostatně. Jakmile ale kobyla poznala, že ji nikdo nehoní na provazu, tak vypadala na usnutí. Ať jsem do ní dloubal jakkoliv, tak se táhla jak při pohřbu. Vlastním. A pak najednou spatřila asi nějakou zajímavou trávu kdesi na louce, tak klidně odkráčela. Se mnou na zádech. Zaboha jsem ji nemohl otočit. Nereagovala ani na nadávky, ani na tahání. Až když jsem jí pohrozil výměnou za motorku, tak začala relativně poslouchat.. Relativně. Po ježdění se opakovalo kydání, vyvážení a úklid stáje. Po obídku a siestě jsme se na motorce vydali na obhlídku po okolí. Narazili jsme, tedy ne přímo, vjeli jsme do ní, narážení by asi bolelo, na vesničku, kde měli na místní poměry úžasný koupaliště. Za vesnicí byla krásná polní cesta, akorát na učení ježdění. Tentokrát jsem nechal ale přítelkyni osedlat motorku. Až na drobné popáleniny to dopadlo dobře. Čtvrtý den jsme vyrazili do terénu. Kdybych věděl, o čem to je, tak bych se někde schoval a do konce týdne se živil senem, který bylo, mimochodem, pěkně hnusný. Cítil jsem se asi jako kdyby mě někdo zavázal do pytle a skutálel mě ze schodů na Petříně. A pak mě nakopak do zadku. A zvaknul mé můžství kolíčkama na prádlo. Po tom všem jsme se s přítelkyní rozhodli udělat pár památných fotek. Zašli jsme na pastviny a fotili koníky. Pro lepší záběry jsme sundali hříběti ohlávku. Osudová chyba. Několik desítek minut po focení si hříbě stále užívalo svobody bez ohlávky. Naděje vzplanula, když se nám ho podařilo pomocí klacku a flegmatické matky ( Marušky ) dostat do rohu. A ihned pohasla, když jsem se při pokusu o nasazení ohlávky opřel o elektrický ohradník a zjistil, proč se od něj koně drží dál... Příjemné rozptýlení nastalo na koupališti. Příjemně studená voda dala zapomenout na všechny bolesti ze sedla a na horké počasí. Po zbytek týdne se celkem nic neměnilo. Ke konci výcviku jsem už přišel na metodu, jak sedět na koni, aniž bych si zapříčinil bezdětnost.
Po zkončení turnusu jsme slušně poděkovali za pohostinost, zaplatili za dobrovolné sebetýrání a odfrčeli směr domov. Na sedačce motorky jsem se konečně cítil "v sedle". Konečně jsem pod sebou měl něco, o čem jsem věděl, že mě poslouchá na slovo, a že si neodtrajdá za jakousi pampeliškou támhle na louku.

Autor: Jirka
Napsáno: 17. srpna 2004




Všechny publikované fotografie a články jsou chráněny autorským zákonem. Zákaz jejich kopírování bez souhlasu autora.
© Zuzana Buráňová 2003—2020
TOPlist