A já jsem vubec netušila, co budu dělat. Rodiče jeli domů a já jsem tam zůstala naprosto sama.
A najednou jsem si všimla, že tam je její kobylka, která měla ten parkur skákat . A že se jí nikdo nebude věnovat, tak jsem získala povolení za ní jít a starala jsem se o ni. Začali jsme si krásně rozumnět (ten kůň se jmenuje Nickynka). Je naprosto úžasně hodná a klidná, jela jsem s ní na vyjížďku na louku. A tam začala tryskat - krásný pocit. Připadalo mi to jako by byla moje nej kámoška. Zpáteční cestu jsme jeli přes silnici a tam najednou jelo velkou rychlostí auto a jelo v protisměru, takže jsem hrozně znervózněla. Bylo to příšerné. Začala cválat špatnou cestou, ale tím mě zachránila, protože jela co nejdál od toho auta, které mě málem zabilo. Měla jsem z ní velkou radost a od té doby ji mám moc ráda, ale teď mám vlastního koně, takže ji tak často nevídám. Nikdy ale nezapomenu na to, co pro mě udělala.
Autor: Šeri (Linda Nguyenova)
Napsáno: 24. listopadu 2004