Dnes se koně většinou rodí ve stáji a neznají již opravdový život ve stádu. Hluboko ve svém nitru však mají skryty instinkty svých předků. 
Ještě stále je každý jednotlivý kůň mistrem útěku. Všechno cizí znamená nebezpečí, na které je nutno si dávat pozor. Koně jsou k tomu od přírody dokonale vybaveni: ušima, které jako radarová anténa zjistí nejjemnější šum; očima, které jako "časová lupa" registrují nejrychlejší pohyby; nosem, který vnímá kilometr vzdálený pach lépe než čenich psa. Dorozumnění s koňmi je možné jedině tehdy, když "odborníkům útěku" dáme plnou důvěru, jejich instinktům se bezhlavě nepoddáváme, nýbrž všechny jejich smysly nasadíme v náš prospěch. Proto se musíme vcítit do jejich povahy a naučit se rozumět, jak koně prožívají svět. Teprve když "myslíme" jako kůň, můžeme si jako ve stavebnici sestavit celý obraz koně.
Co člověka a koně spojuje
Na celém světě mají lidé a koně něco společného : oba potřebují přítele, aby byli spokojení. Když je kůň osamocen, je neklidný a nervózní, volá někoho blízkého a čeká toužebně na odpověď. Koza, ovce ani husa mu nepomohou, aby nebyl zarmoucen. Jen ve společnosti cítí se koně spokojení a jistí. A podobně jako lidé uzavírají koně mezi sebou věrná přátelství.
člověk - příslušník téhož druhu?
Pokud kůň získal důvěru k nějakému člověku, činí mu podobné nabídky přátelství jako příslušníku téhož druhu. To se projeví především při čištění. Když koni, kterého znáš, čistíš hřeben hřívy, pokusí se ti tuto pozornost opětovat nebo se o tebe otírat. Ukazuje tím, že by mohl dělat totéž, ale pozor: mnohdy štípne kůň přitom docela citelně. Kůň musí hned na začátku poznat, že s jeho lidským přítelem se musí zacházet zcela jinak než se svými kumpány na pastvině.
Koně poznají přátelství
Čím to vlastně je, že koně jsou tak společenská zvířata? To je dlouhá a napínavá historie! Jde velmi daleko zpátky, k malé bytosti doby kamenné, jež vůbec nevypadala jako veliký, rychlý kůň.
Kůň ranních červánků
Toto zvíře bylo veliké jen jako kočka nebo liška a mělo na nohách prsty s tupými drápy, vpředu čtyři a vzadu tři. Eohippus - "Kůň ranních červánků", jmenovali vědci tuto pravěkou bytost, ve které podle kostního zkoumání poznali předka dnešních koní. Rod Eohippus žil asi před 60 miliony let v bažinatých lesích Severní Ameriky a Euroasie. V této době bylo na zemi horko jako ve skleníku, ve střední Evropě se dařilo palmám a krokodýlům, ... Plaché, osamocené zvíře, které se více podobalo malému jelínkovi než koni, se mohlo v lesích dobře skrývat před divokými zvířaty a živit se listím.
Z lesa do stepi
V průběhu miliónů let se měnila teplota a měnil se vzrůst rostlin na Zemi. Kontinenty, které byly před dobou ledovou spojeny zemními mosty, se roztrhly a nástupci koně ranních červánků se stali větší a rychlejší. Jejich chrup se změnil, prsty přední a zadní i zadní nohy postupně srostly, až nakonec běžela každá noha pouze na jediném prstu, obdařeném pevným kopytem.
Nejdůležitější krok této složité vývojové histrorie koně se odehrál asi před 25 miliony let. Vytvořily se stepi a roviny porostlé travou. Poprvé mohli předkoé koní opustit lesy a stát se požírači trávy ve stepích.
Spolu jsou koně silní
Život ve stepích postavil prakoně před veliké problémy. Jak měli v nechráněných rovinách přežít, když tak dobře chutnali dravým zvířatům? Jak se měli bránit, když kromě ostrých zubů a tvrdých kopyt neměli žádné zbraně? Jak si měli najít dost času k pastvě a zároveň dávat pozor, aby sami nebyli sežráni? 
Bylo pouze jediné řešení : soužití s ostatními příslušníky téhož druhu. Ve stádě mohla část zvířat dávat pozor, zatímco ostatní se pásli nebo odpočívali. Tehdy se koně naučili, že v nechráněné krajině deset očí mnohem více vidí než dvě a že život ve stádech přináší mnoho předností, které pomáhají přežít. Naučili se, co to znamená moci se spolehnou na přátele.
Hřebec bránil stádo
Pro řivot ve stádě platilo zřetelné roztřídění. Hřebec byl vůdcem skupiny, která sestávala průměrně ze tří nebo čtyř klisen, jejich sajících a ročních hříbat, a několika dvou nebo tříletých mladých koní. Hřebec chránil svou rodinu před dravými zvířaty, před rivaly a staral se od dorost. Pokud hřebec časem zestárnul a zeslábl, převzal stádo i jeho úkoly jiný hřebec.
Vůdčí klisna vodila stádo
Nejstarší a nejzkušenější klisna přebírala úlohu "vůdčí klisny". Vodila stádo na útěku, ke kterému vyzval hřebec naléhavým poplašným řičením. Větřila nejlepší pastviny a napajedla a každý příslušník stáda ukázněně dělal jí a jejím hříbatům místo.
Smělejší udával tón
Postavení ostatních koní odpovídalo jejich temperamentu a charakteru. Odvážnější udávali tón, ti zdrženlivější se podřídili. Zřídka proto docházelo ve volné dráze k prvním zraněním. Když hřebec získal novou klisnu, zavládlo obvykle silné vzrušení mezi "starousedlíky", dokud si "ta nová" nevybojovala své místo v cizím stádě. Pouze na útěku bylo toto třídění na krátký čas přerušeno.
ZDROJ: škola jezdectví