Časně ráno jsme "naše" kobylky proháněly po polích, loukách a všude kde se dalo. Po hodině a půl jsme se vracely všechny "čtyři" zpocené a unavené, ale v dobré náladě. Při západu slunce jsme je plavily v řece. Vše se opakovalo den co den až na neděli, kdy se koně jen tak pásli a odpočívali. Když jsme šly opět plavit nadhodila jsem nějaké téma, které se týkalo krmení. Monice se však můj nápad nelíbíl a ještě týž večer jsme se pohádaly. Příští ráno jsem ke koním nešla. Netoužila jsem se s Monikou setkat. To byla chyba, kterou jsem kvůli své hrdosti neměla udělat. Snad by se nestalo to, co se stalo.
Právě jsem si četla, když se rozvonil zvonek. Máma šla otevřít. Bylo to Monika. S uraženým výrazem jsem sešla dolů, co mi chce. Avšak co mi následně řekla, se mi nezdálo ani v nejhorším snu. Monika celá ubrečená, ze sebe jen stěží vysoukala: " Angeliku přejel vlak." Nemohla jsem nebo spíš nechtěla věřit, tomu co říká. Stála jsem přen ní jako opařená a přála si, aby to byl jen zlý sen. Večer jsem se zeptala Moniky, co dělaly koně na kolejích. Odpověděla mi jen, že v noci uteky z ohrady a jedné paní pošlapaly řepu. Ta se sice právem, ale neuváženě rozlobila a vychnala je z pole. Utíkala za nima až ke kolejím. Když koně vstoupili na trať, závory spadly dolů a v dálce se nejasně objevila silueta vlaku. Lidé, kteří čekali na vlak se všemožnými způsoby snažili dostat koně z tratě. I přes velké úsilí se jim to nepodařilo. Angelika byla příliš důvěřivá na to, aby si uvědomila, že ve věci kterou viděla denně se může skrývat nebezpečí. Její důvěra ji zklamala.
Netušili jsme, že ztráta naší milované Angeliky nebude bolet jenom nás. Trpěla také Kethy, která ji byla "náhradní" matkou. Bylo mezi nimi silné pouto, díky tomu, že Angelika vyrůstala po jejím boku. Pohled na ní nám trhal srdce, hlavně proto, že celou tragédii viděla. Ze smutku přestala žrát. Celé dny její pohled směřoval na místo, kde se všechno stalo. Ztráta Angeliky nás velmi bolela, ale musely jsme zůstat silné, už kvůli Kethy. Třásly jsme se strachem jestli se z toho dostane.
Angelika byla pro nás nejkrásnějším koněm, hlavně proto, že se mohla pyšnit svým velkým srdcem. Ve kterám bylo dost místa pro všechny. Dlouhou dobu jsme měli nutkání hledat ve všech koních to, co nám vzala lidská závist a pýcha. Dnes už vím, že tak šlechetné zvíře jako byla ona nepotkám.
Autor: Natálie Lachová