Byl krásný letní den a moc jsem se těšila až si vyjedem. "Ahoj Evi", zvolala na mě paní Kudrnová "tak kam dneska pojedete?" "Chtěla bych jet někam daleko třeba na celý den." A šla jsem za Beruškou. "Ahoj Beru" pozdravila jsem tu nejúžasnější kobylku na světě a dala jí kus mrkve. "Tak co jsi připravená na dlouhou vyjížďku v krásném letním dnu?" pousmála jsem se a Beruška si netrpělivě dupla.
Když jsme konečně vyjeli, měla jsem nádherný pocit při představě, že máme celý den jen a jen pro sebe. Když jsme cválali okolo akátového lesíku, uviděla jsem cestu, které jsem si nikdy nevšimla. Tak jsme se tam vydali. Byla to úzká pěšinka, která se pomalu zvětšovala na lesní cestu. Jela jsem tudy poprvé a byla jsem zvědavá kam to vede. Najednou se začalo zatahovat a já jsem doufala, že už každou chvíli vyjedeme na nějakou silnici nebo místo, které znám. Začalo pršet a já jsem začala mít strach, že se něco přihodí. Déšť sílil a cesta začala pěkně klouzat. Nevěděla jsem, co mám dělat. Všude samé stromy a cesta před námí se ztrácela v mlze. Najednou jsem uviděla v husté mlze dvě malá světýlka a uslyšela zvuk motoru. Velký náklaďák vyjel ze zatáčky a řítil se přímo na nás. Beruška se splašila. "Stůj! Klid! Uklidni se! Nech toho" volala jsem na ni, ale marně. Zklouzi jsme se a spadli do pole. Nic jsem necítila. Nic jsem neviděla a nemohla jsem se hýbat.
Když jsem se probudila slyšela jsem ptáčky a světlo mi bránolo otevřít oči. Když jsem se vzpamatovala a uvědomila si co se stalo, začala jsem se rozhlížet po Berušce. "Beru kde jsi?!" zvolala jsem a uviděla spokojeného koníčka, který žvýká trávu. "Tady jsi!" spokojeně jsem si řekla téměř pro sebe a podívala jsem se na hodinky. "To není možný! To už je půl pátý? To jsem tady snad usnula?" překvapeně jsem se ještě ujistila a šla jsem k Berušce. "Teď ještě vědět kde jsme a jak se dostaneme domů," přemýšlela jsem nahlas. "Zkusíme to tudy, slyšela jsem tam auta." určila jsem směr a vyjeli jsme. Věřila jsem, že uvidíme silnici, kterou znám. A opravdu ano. Vyjeli jsme z lesa na silnici, která vedla k vesnici, kde už určitě netrpělivě čeká paní Kudrnová. Naklusali jsme a zanedlouho jsem spatřila první známý dům. "A jsme doma," spokojeně jsem řekla Berušce a byla jsem poprvé šťástná, že je konec vyjížďky.
Autor: Eva Tůmová
Napsáno: 1. února 2005