Příkladem může být třeba kobylka - říkejme jí Afra a její majitelka - dejme tomu Pavla. Pavla má svého prvního, vytouženého koně. Původně chtěla něco klidného - huculka či chladnokrevníka. Koupě koně však dopadla poněkud jinak (je vám to povědomé? ). Koupila poloarabku - překrásné, temperamentní zvíře. Kobylka 8 letá, na vrcholu sil ve skvělé kondici. Majitelka, mírně pokročilý rekreační jezdec, jezdit umí, ale zatím jen na cizích koních, čímž odpadá zkušenost z výcviku. Výsledek - nedorozumění. Kobylka nestojí ani při sedlání, natož u nasedání. Pavla ji jezdí na mechanickém hackamore, protože udidlo jí dávat nechce. Jejím snem je najít vztah. Chce jezdit na ohlávce, ale hlavně rozumět si s Afrou tak, aby se jedna na druhou mohly spolehnout.
Výsledkem téměř dvouměsíčního intenzivního tréninku a studia přirozené komunikace je dobře zvládnutý kůň ze země, začátky jízdy na ohlávce a při pravidelné instruktáži a "domácí práci" i docela spolehlivý kůň v terénu ALE?občas "zdrhne".
Jakto? Když Pavla sleze z koně, koník ji poslechne, na jemné signály reaguje, ALE sotva vyleze koni na hřbet, jejich komunikace začne váznout a Afra se začne spoléhat sama na sebe, tzn. přestane se soustředit na Pavlu a poslouchá "jedním uchem". Důvod? Hledaly jsme s Pavlou příčinu a našly jsme ji. Pavle chyběla preciznost.
A kdo z nás si někdy neřekl: "Můj milý koni, dneska si dáme pohodičku. Chce se ti cválat? Cválej. Nechce se? Necválej." Však domů taky dojdeme, je krásný slunečný den?. Jenže. Další vyjížďka, a je to krapánek horší ("ale co - každý má své dny") a další vyjížďka?už začíná být nepříjemné se s koníkem dohadovat co, kdy, kde a jak bude?a další a další. Až jednou člověk zjistí, že mu koníkovy nálady přerůstají přes hlavu a začíná to být nebezpečné.
Nálady? Podle mého názoru, nejde ani tak o náladovost koně, ale o narůstající nedůvěru obou partnerů. Konkrétní příklad je Afra, která ze země naprosto respektuje a věří své majitelce, ale v okamžiku, kdy ji nevidí na zemi se necítí bezpečně a tak věci řeší po svém. Tím, že jí Pavla hned od začátku nevymezila jasné hranice, žila v neustálé nejistotě své pozice ve stádě, a tak se spoléhala více na sebe a z toho vzniklo známe "ale jó, on to udělá?většinou?teda když se mu chce".
Jak to cítí kůň? Malý příklad na ženách. Poláme se vám po cestě do práce auto (nevíte co mu je). Voláte příteli co by bylo nejlepší udělat? Zavolat hned opraváře, nebo přijede a pomůže vám? Proč mu voláte? Protože VĚŘÍTE, že vám dobře poradí. Pokud nevěříte, nebo si víte rady sama - jednáte podle toho. A co chceme po koni? Jen aby nám VĚŘIL, že to, co po něm chceme je vlastně ta nejsprávnější věc co může v dané situaci udělat. Výsledek je koník, který poslouchá co mu říkáte a řídí se tím beze stresu, beze strachu, s důvěrou. Ve všech situacích a na všech místech kde si jen vzpomenete. Bez násilí, s chutí vyhovět (tak jako vy se rádi řídíte radou přítele, protože věříte, že ví co dělá, ale neděláte to protože by vás do toho nutil ).
Kůň jak víme je stádové zvíře a to se nerado spoléhá na sebe. Je pro ně jednodušší řídit se někým, kdo přebere zodpovědnost za stádo. V tomto případě jste (nebo chcete být) tím vedoucím vy.
Je tedy bezvýhradně nutné zaujmout pozici spravedlivého vůdce, nekompromisně a bez obcházení skutečnosti. Spravedlivý vůdce není otrokář!!! I když si to někteří lidé myslí. Často slyším "málo respektu", ale bývá to většinou o důvěře - kůň prostě nevěří tomu, co člověk naznačuje že bude. A ruku na srdce, kolik lidí umí "poslouchat" své koně hned od začátku? Některé vztahy jsou prosycené nepochopením od začátku až do konce. Sedněte si někdy k výběhu a pozorujte stádo. Jak často se do sebe koně opravdu natvrdo pustí? Jak často vidíte, že kůň po prvním varování zaútočí? Je to tak - jsou to výjimky. Většinová komunikace se pohybuje ve fázi náznaků - pohybů a gest. Ale jak často dominantní kůň opravdu splní hrozbu? A jak často submisivní kůň nezareaguje na varování? Vypadá to tak snadno. Submisivní člen stáda VĚŘÍ dominantnímu, že je ochoten svou hrozbu splnit, pokud se nezachová tak jak má. Dominantní člen dá vždy několik šancí uposlechnout.
Výsledek? Dokonale fungující stádo. Pokud máte koně často na očích, můžete také vidět, že hierarchie stáda se časem mění tím, jak dominantní koně se stávají submisivními a naopak. A přesně tak to vidí kůň i ve vás. Považuje za svou povinnost, v případě nejistoty převzít zodpovědnost na sebe a odsunout vás níže (pokud vás vůbec bere na vědomí jako člena stáda). Jinak by stádo nepřežilo.
Z čehož vyplývá - i když si myslíte, že dáte koni volno a on bude o to spokojenější, vlastně mu berete jistotu o kterou se instinktivně opírá.
Vy coby majitel, můžete:
- nechat svého mazlíčka dělat si co chce a milovat ho bezvýhradně (i když vám šlape po hlavě)
- myslet si že máte spravedlivý vztah a absolutní respekt i když se občas rozlítíte a koníkovi dáte co proto a pořádně (jelikož "je to potřeba - však on ví za co to má" )
- myslet si že máte spravedlivý vztah i když má koník nějaké "své dny"
- mít jasno v tom, co chcete a trvat na tom pokud je na to kůň i vy připraven od základů - být spravedlivý vůdce a neuhnout z této pozice ani o píď, přesto však zůstat emocionálně vyrovnaným.
Už víte?
Text: Zuzka Prokopová (http://www.rancloucka.cz)
Foto: Zuzka Buráňová