Ó jak já jsem skákala a jak pyšně jsem se nesla v kole vítězů! Ne snad, že bych vyhrávala vždycky, to ne, ale když mi dopřálo štěstí, rozběhla jsem se a létala přes překážky. To si jeden protáhne nohy. Zrovna se na ně dívám - v poslední době docela zeslábly a klouby mi teď často otékají. Můj Člověk mě teď často pouští na pastvu, tak jako když jsem byla hříbátko. To jsme se poprvé setkali. Byl menší než teď, opíral se o ohradu a já jsem se k němu natáhla a štípla ho. Ale on se nezlobil - jenom se smál a později mne koupil. Trénoval se mnou a pak mne navlékl do spousty chráničů, naložil do tohohle přepravníku a jeli jsme na závody. Dnes na sobě chrániče nemám, jen deku. Nejspíš nejedeme daleko. Určitě nejedeme na závody, nemáme s sebou sedlo a uzdečku. Nejedeme k veterináři? Ne, ne vždyť mi nic není. Ale co na tom záleží, když přívěs tak příjemně houpá a auto tiše vrčí. Třeba jedeme jenom tak. Ze začátku mne můj Člověk vozil často jenom tak. Když jsem poprvé viděla náš přívěs, měla jsem z něj strach. Ale můj Člověk mi dal kousek jablka a mírně ke mně mluvil(jak zbožňuji jeho hlas - hluboký a laskavý), tak jsem přece jen vešla dovnitř. Nemusela jsem tam zůstat dlouho, ani nezavřel dveře a příště to nebylo už vůbec tak děsivé. Kdykoli jsem se něčeho bála, byl semnou můj Člověk a vůbec se nezlobil, jenom tiše mluvil a ani já už neměla strach. Teprve můj člověk mne naučil létat přes překážky, bez něj bych nepoznala sladkou chuť vítězství, ovšem ani hořkost porážky. Ale vítězství jsou stejně mnohem důležitější, nebo snad ne?
Zpomalili jsme a odbočili na hrbolatější cestu, už tam budeme. Těším se až vystoupím, nohy mě už docela bolí z dlouhé jízdy. Tak proč jsem najednou tak nervózní? To ty výmoly. Ale ne, to není ono. Stojíme. Můj člověk mě vyvedl ven. Tohle není náš dvůr, je to tu zanedbané. Jde k nám nějaký muž, utírá si ruce do zástěry, míří k mému Člověku. Mám strach, tisknu se ke svému Člověku, zatímco spolu mluví. Muž sahá po mé ohlávce a můj Člověk mu to dovolí. Muž mne chce odvést pryč. Vede mne pryč od mého Člověka, od našeho auta, tam k těm tmavým budovám. Kolem projel náklaďák a zmizel v jedné z budov. Byl přecpaný krávami, krávami šílenými hrůzou. Já tam nechci, proč mi můj Člověk nepomůže? Proč nasedá do auta? On chce odjet, on mne tu nechá! Chci slyšet jeho hlas, chci, aby mne uklidňoval a laskal. Ten muž má ošklivý hrubý hlas, místo hlazení mě bije. Já mám strach! Nechci jít k těm domům, je z nich cítit hrůza stovek zvířat, jsou přímo nasáklé strachem. Otáčím se. Můj Člověk tam stále je, sedí v autě a dívá se na mne. Já se dívám na něj.
Teď vystupuje z auta a jde ke mně! Pokládám mu hlavu na rameno, už se toho muže nebojím, i když se ještě třesu. Mluví spolu. Muž se zlobí, ale vrací mou ohlávku mému Člověku a se zlobným brumláním odchází zpět ke strašným budovám. Za chvíli jsme zpět na cestě. Já vzadu v přívěsu, můj Člověk v předu za volantem. Mám ho raději než kdy před tím - vždyť mne zachránil! Jsem šťastná - jsme zase spolu a jedeme domů.
Autor: Petra (Equa)
Napsáno: 1. února 2005