Osedlaly jsme koně vesternovými turistickými sedly, a zásobeny jídlem a pitím jsme vyjely. Asi tři hodiny jsme jely lesem, různě jsme dováděly, honily se a smály se. Konečně jsme dojely na mýtinku jako z pohádky, i když v pohádce by asi nebyly rozestavěné stany, které byly připravené na další týden pro táborníky z naší stáje. Nikde ani živáčka. Nedaleko tábořiště pod stromy tekl potok. Tam jsme nechaly koníky, aby se pásli. Bylo tam krásné kruhové ohniště, v němž jsme si kolem šesté večer rozdělaly oheň. Opékaly jsme si špekáčky, povídaly jsme si a zpívaly. Kolem osmé jsme šly zkontrolovat koně a zabezpečit je na noc. Potom jsme si povídaly strašidelné historky a asi v deset jsme šly spát každá do jiného stanu. Ráno jsem se probudila a nikde nikdo. Kamarádky si ze mě udělasly legraci a ujely dříve, protože věděly, že to v těch končinách moc neznám. Měla jsem však štěstí - můj milý koníček cestu znal jako svoje podkovy. Když jsem přijela, šla jsem za kamarádkami a řekla jim, co si myslím o takových žertících. Ony se mi omluvili a jsme zase kamarádky.
Autor: Lada Lucidová
Napsáno: 14. února 2005