Když poprvé opustil svůj box, ve výběhu nedůvěřivě skláněl hlavu k pampeliškám a rozbíhal se proti stromům v domnění, že mu ustoupí z cesty. Když se ocitl od maminky dál než na metr, už ji zběsile volal a utíkal zpátky k ní. Po odstavu začal ztrácet hříběcí srst, ale způsobem jaký jsem ještě neviděla. Po celém těle měl flíčky jako pětikoruny s novou srstí na zbytku měl ještě hříběcí. V roce 1997 na podzim odešel do dostihového tréninku a v létě už startoval. Ale víc než soupeření s ostatními koňmi na dráze poutaly jeho pozornost štíhlé klisničky. Dvakrát se umístil na šestém místě, zatímco pokukoval kolem, která je hezčí. Koncem léta 1999 přicestoval k nám do stáje, kde se narodil. Byl vykastrován a nějaký čas spokojeně pobýval ve výbězích s ostatními koňmi. Zanedlouho změnil trenéra a znovu se připravoval na rovinové dostihy. 16. dubna 2000 navšívil chuchelskou dráhu, ale neodstartoval. Nevstoupil do boxů. A tak se vrátil opět do rodné stáje s tím, že na dosithy není příliš vhodný, a uvažovalo se i o prodeji. Nakonec se rozhodlo, že se to přece jenom ještě zkusí, když si předtím odstartuje "nanečisto". Přišlo sobotní dostihové odpoledne, 13. května 2000. V dostihovém programu o něm napsali, že "je nepřítelem startovních boxů a nelze určit jeho aktuální schopnosti", ale my jsme mu věřili. V padocku se tvářil znuděně, jenže u boxů začal dělat trochu problémy. Ale vstoupil do nich. Pak jeden kůň prorazil boxy a když je prorazil podruhé, ostatní koně ho následovali. Opakovaný start Zamonovi moc neprospěl, ale když se konečně regulérně odstartovalo, byl v poli. O pár set metrů dál začal ztrácet a když koně probíhali cílem, byl dakeko za nimi. Až v tuto chvíli se dalo bez dalekohledu rozeznat, že běží těžkopádně a napadá na zadní nohu. Před cílem už ho zadní část těla neposlouchala a za cílem padl. Vypadalo to jako by těch pár set metrů běžel jen setrvačností, jako by bojoval se svým srdcem o život. Prohrál. Ve chvíli, kdy píši tenhle dopis, nevím, co se mu stalo a asi se to nikdy nedozvím. Snad to byl infart nebo mu s těle praskla nějaká žíla a krev mu zalila srdce. Ale pořád ho vidím, jak se snaží, jak nemůže pochopit, proč mu koně tak utekli a proč ho jeho tělo neposlouchá. Nemá cenu si říkat, kdyby zůstal u nás, kdyby neodstartoval,.... Kapela Hradní stráže mu zahrála při odchodu z dostihové dráhy a ze světa. 13. květen byl pro něj osudný. Bylo to naše první hříbě, náš miláček. Byl to náš Zamon. Dáváme ti, Zamonku, poslední sbohem. A stále nevím, proč lidé vždycky pospíchají k místu, kde se něco stalo, proč okukují toho nebožáka, proč se hlasitě ptají, kdo to byl a čí byl? Copak nechápou, že samotná smrt milovaného koně působí bolest? Musí nás svým netaktním chováním zasahovat ještě víc? Proč jsou lidé tak bezohlední, proč se chovají jako hyeny?
Autor: Zuzana Eliášková
Napsáno: 13. února 2005