Návrat ke kořenům
Ačkoliv vytrvalostní ježdění je dnes jednou z nejmladších disciplín jezdectví, své kořeny má v dávných dobách domestikace koní, rychlých a vytrvalých obyvatel středoasijských stepí. Byl to kůň, kdo nám zkrátil vzdálenosti, pomohl objevit a dobít nové kraje. Z jeho hřbetu byl svět menší, snáze přístupný a hlavně bezpečnější. Kůň byl nejužitečnější technologií starověku. Dopravoval informace, zboží, víru, moc, zkázu i záchranu neuvěřitelně rychle a lépe než kdykoliv předtím. Proto byl mnohdy cennější než lidský život.
V devatenáctém a v první polovině dvacátého století se několikrát konaly vytrvalostní dostihy, ovšem s jediným cílem, dorazit do cíle co nejrychleji, bez valného ohledu na koně a jeho zdravotní stav. Značná část koní, která se těchto závodů zúčastnila, byla po doběhu těžce vyčerpána a nezřídka během několika dnů i uhynula.
Dnes je vytrvalostní ježdění snad jediným sportem, kde je hlavní sportovec ? kůň velmi pečlivě sledován lékařem před startem, opakovaně v průběhu závodu i po jeho dokončení. Při jakémkoliv projevu vyčerpání, nadměrné únavy nebo poranění soutěž pro koně a jeho jezdce končí. Veterinární kontroly zahrnují měření tepu, zkoušku prokrvení sliznic a hydratace, kontrolu svalového napětí a peristaltiky, velmi obávanou klusovou zkoušku a celkový dojem. Pro většinu jezdců je velkým štěstím, že tato kontrola se týká pouze koní.
Sport a jeho pravidla
Vytrvalostní ježdění má svá jasně daná pravidla, která pomáhají chránit jezdce, koně i jejich okolí a dovolují porovnat kvality a schopnosti soutěžících. Je jednoznačně specifikovaná výstroj jezdce i koně, minimální hmotnost jezdce s výstrojí a podmínky, za jakých dvojice může v tom kterém dostihu startovat. Veškeré závody se konají na značených tratích, kde by jezdec neměl bloudit či pochybovat o dalším směru jízdy. Nicméně pozornosti a opatrnosti nikdy není nazbyt.
Vlastní soutěžení se dělí na distanční jízdy (jízdy v čase) a distanční dostihy (jízdy na čas).
Distanční jízdy jsou přípravou na distanční dostihy a pomáhají seznámit jezdce i koně s možnými nástrahami a obtížemi tohoto sportu. Jsou to vlastně kratší terénní vyjížďky do 30 km, které se jedou v určeném čase. Nevyhrává tedy nejrychlejší pár, ale ta dvojice, která dojede v časovém limitu do cíle, po dojezdu nejrychleji projde veterinární kontrolou, bude mít výbornou kondici a řádnou výstroj. Distanční jízdy se mohou zúčastnit všichni zdraví koně, kteří v dané sezóně mají alespoň čtyři roky, nejsou ve vyšším stupni březosti a mají veškeré veterinární náležitosti (platný očkovací průkaz se zaznamenaným povinným očkováním a kulatým razítkem pro přesuny v daném roce) v pořádku. Jezdci musejí být členy organizace, která je registrována Českou jezdeckou federací a pokud nejsou plnoletí, potřebují i písemné svolení rodičů s účastí v této soutěži.
Distanční dostihy jsou závody na čas, které mají délku 30 až 160 km a jsou minimálně dvoukolové. Vítězí dvojice, která překoná trať v nejkratším čase. Po průjezdu každou etapou následuje veterinární kontrola. Ta musí být absolvována podle délky trati do 20 nebo 30 minut, po jejímž úspěšném absolvování následuje povinná přestávka. Do 80 km celkové délky dostihu je nejvyšší povolená tepová frekvence ve veterinární kontrole 56 tepů za minutu, v delších závodech pak 64 tepů za minutu. Čas se zastavuje vstupem do úspěšné veterinární kontroly a znovu začíná běžet startem do další etapy. Průjezdem cíle končí měření času. Dvojice ještě musí v limitu absolvovat další veterinární kontrolu. Poslední kontrola je dvě hodiny po dojezdu posledního závodníka.
Na první pohled trošku překontrolováno, ale svůj smysl každá kontrola má. Ubylo zraněných a vyčerpaných koní, které nadměrně ambiciózní nebo nezkušení jezdci mohou na trati uštvat. Distančního dostihu do 55 km se mohou zúčastnit všichni zdraví koně, kteří v dané sezóně mají alespoň pět let a dále splňují i se svými jezdci výše uvedené požadavky. Delších dostihů se mohou účastnit pouze koně a jezdci s licencí, do 100 km alespoň šestiletí, nad 100 km minimálně sedmiletí.
Kůň a jezdec
Distanční dostihy nevyhrávají nejlepší koně ani nejlepší jezdci, náročné a dlouhé vytrvalostní dostihy mohou úspěšně dokončit a případně vyhrát pouze partneři, vzájemně se respektující a naslouchající. Požadavky na dobrého jezdce sice nejsou malé, jsou však menší než na dobrého koně.
Hlavní a nejdůležitější úloha jezdce je v přípravě koně. Musí vědět, co kůň zvládá, v čem jsou jeho přednosti i slabiny, jak reaguje na podněty a vzruchy při vzrůstající únavě, co vše mu kůň říká beze slov. Stejně důležitou vlastností je schopnost a ochota podřídit vlastní ambice a cíle aktuálním možnostem koně. Teprve pak následují další požadavky na jezdecké umění, správnou volbu taktiky jízdy, atletickou zdatnost, přiměřenou hmotnost, rozhodnost, vytrvalost a vůli vítězit.
Kůň potřebuje pouze tvrdou konstituci, dobrý charakter, vhodný fundament a temperament, hlavně však dostatek štěstí na dobrého jezdce, který mu pomůže maximálně rozvinout veškeré vlohy a nebude jej svou neznalostí či netrpělivostí ničit. Požadavky na dvojici jsou jasné a srozumitelné. Vlastně jsou i jednoduché. Jen je uvést do života a vytrvat, to je problém. Tak jako v každém vztahu, který má trvat dlouho, dlouho, dokud jej smrt neukončí.
autor: Miroslav Drásal (časopis FAUNA)