Tohle "naše" stádečko pěti šedoplavých koníků bylo rok smyslem mého života. Nejdůležitější pro mě byla kobylka jménem Brigitta. Narodila se v létě 2002, takže jsou jí teď přesně čtyři roky. V létě 2004 se do naší stáje přivezl hřebec Irského Tinkera. V plánu majitele stáje bylo přivézt - pouze na ustájení - ještě tři kobyly, zároveň plánoval, že do konce prázdnin odveze naše myšáčky zpátky jejich původnímu majiteli. Tak se taky stalo a na konci srpna 2004 za doprovodu našeho breku jelo všech pět našich miláčků neznámo kam. Hledala jsem a našla. Pár měsíců nato jsem se na ně byla podívat. Když jsem viděla v čem koníci musí žít a jak trpí, začala jsem přemlouvat moje rodiče. Příběh skončil tím, že jsem si koupila Brigittku. Ovšem příběh jsem psala asi měsíc po tom, co Brigitka poprvé spatřila svůj nový domov. Je to už rok a půl a od té doby se stalo hodně pro mě moc důležitých událostí. Ne všechny ale byly šťastné...
Tak tedy… Brigitku jsem si přivezla do stáje 10.12.2004. Překonali jsme společně všechno nejhorší a konečně jsme byli spolu. Pár problémků s výchovou bylo rychle za námi a čas utíkal jak voda. Procházky se měnily ve vyjížďky a my jsme s Brigitou spolu už rok a půl. Ale abych začala pěkně od začátku…
Od 10.12. 2004 jsem byla mezi nejšťastnějšími lidmi na světě. Splnil se mi sen. Občas to komplikovali problémy, které si Brigit přinesla z nezmiňovaného místa, odkud byla odkoupena. To mi ale nevadilo. Já i Brig jsme se moc snažili a snaha se vyplatila. Jenže čím častěji jsem byla s Brigit, tím víc jsem toužila vrátit čas. Vidět znovu Brigitku, Berušku, Babetku, Barušku, Baronka a ostatní koníky ve výběhu v „naší“ ministáji byl a je můj sen. Já ty koně milovala. Toužila jsem být s nimi, ale věděla jsem, že to nejde. Nevěděla jsem jak jim je, nevěděla jsem ani, že momentálně trpí víc než dřív.
A proč trpí??? Protože jeden pán, majitel té „naší“ ministáje chtěl lepší koně, dražší koně, koně, kteří by mu více vydělali. To se mu začalo plnit a tak naše koníky – koníky k nezaplacení – poslal téměř na smrt. Ty jeho milionové Irské Tinkery mu tedy tedy přivezli. A víte jaké??? Momentálně se o nich všude píše. Hřebec Condor van Heemstra. U nás to nebyl nikdo jiný než Míša. Přesto teď jediný a nejúspěšnější český licencovaný hřebec Irského coba. No a další dvě kobyly. O ty já už se přestala zajímat. Míšu jsem měla ráda, ale ony mi byly ukradené, protože kvůli nim odvezli naše koníky. Vím, že oni za to nemohli, já k nim ale cítila nenávist, nenávist, jakou jsem do té doby nepoznala. Tuto nenávist cítím dál, asi i víc, když se o nich všude píše a přitom oni pokazili život pěti nej nej nej koníkům. Oni za to nemůžou… Já vím… Míša byl u nás ustájen déle, asi půl roku. Kobylky přivezli ale asi 4 měsíce po Míšovi a dva měsíce na to všichni bez oznámení jeli pryč. A nám ve stáji zbyli 2 huculové, 2 hřebečci angloaraba a jeden poník. Poté jsem tam byla už jen párkrát. Asi měsíc nato jsem si přivezla Brigit. Snažila jsem se být s ní a jen a jen toužila po tom, být s našimi koňmi. Půl roku jsem se snažila na ty krásné chvíle zapomenout. Nikdy se to nepovedlo. V září minulého roku jsem dala na internet inzeráty, že hledám naše koníky. Ozvala se mi holčina, která se o ně chodila „starat“. Slíbila mi, že mě vezme na vyjížďku s Babetkou a že uvidím všechny koníky. Pak mi dokonce zařídila, že budu moct jezdit Barona. Byl už soukromý, ale stále tam kde byl. Já byla šťastná. Možná konečně nejšťastnější. Zanedlouho ale přišla s čerstvými novinkami. Berušku prodali. To by ještě bylo téměř super, prý si jí koupila nějaká čtrnáctiletá holčina. Další zprávy mě ale totálně podrazily nohy. Koníků původně bylo na statku 8. K tomu nějakých 20 poníků, ale ty mi tenkrát byli ukradení. Brigitku jsem odkoupila už v prosinci. Pak šla pryč Beruška. Zanedlouho zemřela Barušky nejstarší dcera Sandra. Nevím proč. Pak zemřelo hříbě Zuzanky – Brigitiny starší sestry – tedy kobylce po Babetě a Baronovi. Nezemřelo samo, ale vinou holčin, které tam chodily. Nechce se mi to popisovat, rve mi to srdce. Poslední zpráva mě ale položila totálně. Zemřela Baruška i její dvojčata co čekala. Jedno hříbě se narodilo mrtvé, druhé zemřelo zanedlouho, Baruška pár dní nato. Byla to opravdu skvělá kobylka. Opět mi to vhání slzy do očí. Za pár dní mi ta holka oznámila, že prodali Babetku a Savanku – nejstarší hříbě po Babetě – handlíři. Na statku tedy zůstal jen Baron a Zuzka. Ti dva už byli soukromí. Přesto jsem mohla Barona jezdit. Byla jsem tam ale jen párkrát. Nemohla jsem se na to dívat. Baron byl úplně jiný. Měla jsem ho vždycky ráda a pořád mám, ale nemohla jsem se na něj dál koukat, jak se ztrácí. Poznala jsem poníky i holky od poníků. Snažila jsem se ale na statek zapomenout.
Baronek i Zuzanka už jsou pryč a mají se skvěle. Z Barona se zase stal náš Baron s velkým B. My s Brigitou jsme nejlepší kamarádky. Momentálně jsou prázdniny a my jsme každý den spolu. Že by happyend??? To si nemyslím...
Teď prší, já koukám z okna, píšu a opět vzpomínám… Vzpomínám na Barušku… Na mojí první vyjížďku právě na Barušce… Na naší ministáj... Na myšáky i na ostatní koníky, které jsem znala. Myslím na Baronka, asi už ho nikdy neuvidím, i když je možnost, že ano… Hrozně bych ještě někdy chtěla potkat Berušku a Babetku… Je to nepravděpodobné, ale je to možné… Barušku už ale nikdy neuvidím… Myslím na všechny koníky co znám… Koně jsou můj život, tito koně byli část mého života a já tu část mého života ztratila. Brigita teď zaplňuje místo za všechny koníky, o které jsem přišla, ale to místo je tak velké, že ho zaplnit nemůže. Ještě mnoho koníků poznám, mnoho si jich zamiluji a mnoho jich ztratím. Jen si přeji abych nikdy neztratila Brigitku.
Tím, co tady píšu bych chtěla upozornit lidi na to, co se děje. S koňmi se zachází strašně. Bára i ostatní koníci by přežít mohli. Nikdo se o to ale nestaral. Veterinář se nevolal, neřešilo se… Kůň „chcípnul“, koupil se „novej“… Chodí to tam takhle pořád a asi ještě dlouho bude, dokud se někdo konečně neodhodlá něco s tím udělat. Chápu, že z těch lidí jde strach a všichni k nim mají respekt, já se jich taky bojím, možná taky proto nejmenuji, proto vás neprosím o pomoc… Jenom vás upozorňuji na to, co se děje. Stejně se nic nezmění. Jenom až budete na pouti, koukněte se na poníky co tam chodí dokolečka… Koukněte se jim na kopyta…Pod nohy… Koukněte se jim do očí a možná zjistíte o čem tady píšu… Mají v očích prázdno… Prázdno a za tím prázdnem mají smutek… Hluboký smutek, ze kterého je prakticky nejde vysvobodit… Ti koně trpí, trpí a trpí… Trápení jim kouká z těch prázdných očí… Z očí bez jiskry a radosti…
Také bych chtěla poprosit kohokoliv co by mohl vědět kde je Beruška (Anabel) nebo Babeta ať se ozve na e-mail dvojce.6791@seznam.cz
Autor: Bára Pospíšilová