Ten malý zázrak leží přede mnou a drobounké boky se lehce chvějí. Narodilo se hříbě. Jeho máma po mně občas loupne okem, ale jinak se věnuje svému potomkovi.
Před očima se mi odvíjí film, obyčejný příběh, ale taky splnění mého snu. Moje cesta, na jejímž konci jsem mohla říct jedné smutné klisně“ Jdeme domů!“
Jsem dítě paneláku s napevno zabudovaným poblázněním po všem, co trošku připomíná zvíře. Jako holka jsem chodila na jízdárnu, a taky týrala rodiče svým přáním , mít křečka, andulku, psa a pak koně.Prošla jen andulka.
Ve 20 jsem se vdala a postupně měla dvě děti, ale manžela i mě přestal panelák bavit přesně v okamžiku, kdy obě děti běhaly a pravidelně obracely byt na ruby. Představa útulného dvorku, zahrady plné ovocných stromů a taky všelijaké chlupaté i pernaté havěti, se kterými by si děti hrály, byla lákavá a v podstatě i reálná.
Po roce jsme našli ideální domek, další rok trvaly opravy ale pak, jak to popsat výstižně, snad jen že tohle, bylo ono, byl to domov.
Náš nový dům měl duši i historii a ta se spájela se zemědělstvím. V ceně byla zahrada, louka a kousek pole. Po dobytku zůstala stáj a do té jsme umístili králíky , morčata, kozeny, jenže kdykoli jsem se podívala směrem do kouta maštalky rozbušilo se mi srdce. Tam bývali koně. Dvě stání by se dala krásně spojit do jednoho boxu. Ach bože, tolik jsem si přála vidět v tom místě koníka , jak sklání hlavu k senu, téměř jsem natáhla ruku, jak ta představa byla živá.
Můj muž Jindra se na mě koukal jako na duševně chorou
„ Koně? A na co?“
Pro mě! Bych nejradši řekla, ale tohle nebyl argument
„ Mohl by tahat vozík , nebo pracovat na poli a taky děti by se na něm mohly vozit“
Dcerka Lenička vstrčila hlavu do dveří, jako správná 6letá slečna hltala každou zmínku o koních
„ Jé tatí , koupíme ho! Já se o něj budu starat!“
Z výrazu manželovi tváře jsem pochopila, že toto by byl argument proti.
„ Ne to bude moje práce, ty by jsi mu nedosáhla na záda.“
Lenka po mně vrhla kosý pohled a běžela bráškovi oznámit, že bude kůň.
Ten měsíc nebyl moc veselý,Jindra propočítal jisté i možné výdaje a upřel na mě rozhodný pohled.
„ Tak to tedy ne! Je to drahé zbytečné a nebezpečné , radši koupíme teru.“
„ Jo a každé ráno ji půjdeš poškrábat na chladič“, lítost mi stoupala do hrdla.
„ Nebuď dětinská, mám sice slušnou práci, tady je bydlení levnější, ale rozhazovat nemůžeme.“
Věděla jsem, že má pravdu, ale to stání lákalo a slibovalo a když jsem napnula uši slyšela jsem občasné dupnutí kopyta a spokojené frknutí.
Už blbnu!
Je mi 28 a stejně jako jsem týrala rodiče, tak týrám manžela a rozum velí, že pravda není na mé straně, tak co. Nic nebude, kůň nebude a budu ráda, že mám 2 zdravé děti a hodného manžela.
Měsíc jsem chodila jako tělo bez duše, stání v maštali jsem zaskládala balíky slámy, aby tak neprovokovalo moji fantazii a snažila jsem se tvářit spokojeně, jenže herectví nepatřilo k mým silným stránkám.
Najednou stála na dvoře Mirka, z ničeho nic. Byla to má kamarádka, se kterou jsem kdysi začínala na jízdárně, ale zatímco já radši čistila koně a jezdila v kroku po okolí, Mirka tvrdě trénovala . V současné době patří mezi špičku parkurového skákání, ale to že je moje kamarádka nezapomněla.
„ Ahoj! Co ty tady?! „ Vyhrkla jsem překvapeně .
„ No ahojky, Jindra mě pozval, on ti nic neřekl?“
Tak to bylo překvapení protože tyhle informace si Jindra pro sebe zpravidla nenechával.¨
„On ti nic neřekl?“
„ Neřekl, asi jsi překvapení na neděli, jdeme na kafe“
Popadla jsem ji pod paži a vedla domů. V hlavě mi vrtal otazník. Co to má být?
Udělala jsem tři kávy, na stole voněly buchty , Jindra se přivítal s Mirkou a když jsme zasedli, ozval se:
„Chtěl jsem s tebou probrat možnost koupi koně.“
Mirka se zakuckala a mně spadla překvapením čelist málem až na stůl.
„Co?“
„ Ty už ho nechceš?“
„ Ale ano!“
„ Přidali mi nečekaně v práci, takže máš limit 50 tisíc na vše, víc ti nedám, po Mirce bych chtěl, dohled, abys nepřitáhla první chromou herku co potkáš a po tobě abys se přestala tvářit jako při mučení“
Dívala jsem se na něj, jako bych ho viděla poprvé, věděla jsem, že jsem si vzala hodného muže, ale teď měl v mých očích svatozář.
Události nabraly rychlý spád. Ještě ten večer jsem si s Mirkou ujasnila, co za koníka budeme hledat. Jindra promyslel způsob přebudování stání a Mirka navrhla změny, začala jsem shánět seno, oves, granule a Mirka dodala adresy sedláků a výrobců. Vypsala jsem inzeráty, které se mi zdály odpovídající a Mirka je vytřídila a některé zavrhla.
Potom jsme obvolali majitele nabízených koní a domluvili návštěvu na víkend
Ani jsem nemohla dospat, jak se blížila sobota, cítila jsem čím dál víc srdce v krku a potily se mi dlaně.
A jely jsme. Mirka řídila, já jsem navigovala. Krajina se pomalu ukládala k zimnímu spánku. Ptáci už odletěli, pole zoraná a stromy svítily do dálky svým dočasným, barevným šatem. Vzduch byl už chladný, ale ne moc, byl pěkný den. Prostě ideální čas pro výlet, ženské řeči a taky pro koupení vysněného koníka.
Objížděly jsme větší stáje i menší soukromníky, fotily všechno, co bylo k mání, Mirka si na koně sedla, trošku ho proběhla pod sedlem, prověřila možné vady a nectnosti. Majiteli jsme řekly, že mu zavoláme do týdne a jely dál.
Ubytovaly jsme se v malém penzionu a probíraly dosavadní možnosti. Postupně jsme se shodly, že nejpravděpodobnější je plavý valach, ale ještě jsme měly kus cesty před sebou a koní taky.
Následující ráno jsme vyjely časně, minuly dvě vesnice a začaly hledat stáj , co byla další v pořadí. V malém údolí jsem zahlédla ohradu, Mirka zajela ke kraji silnice a šly jsme se podívat, jestli jsme na místě.
Zarazil nás stav výběhu. Plot byl celkem v pořádku, ale zem byla plná kobyláků a všelijakého nepořádku. Kůň vidět nebyl, ale vše naznačovalo, že nejsme na správné adrese.
Najednou se ve dveřích stáje něco pohnulo a na světlo vyšel hnědák.
Mirka se chytila hrazení ohrady a sevřela pěst tak, až ji zbělely klouby. Kobylka před námi byla vychrtlá, špinavá a zanedbaná. Kolem hubeného krku ji visely cáry hřívy slepené bahnem, kůže se napínala přes vystouplá žebra a páteř,kyčle vystupovaly jako věšáky, na kohoutku hnisavá rána, kopyta olámaná, ve špatném úhlu, celé tělo obalené bahnem a kobyláky.
To stvoření se zastavilo a zvedlo hlavu. Podívalo se přímo na mě a vztyčilo uši. Hleděly na mne dvě nejkrásnější koňské oči, jaké jsem kdy viděla.
„ To je hrůza, že?“
Překvapeně jsme se otočily a za našimi zády se objevila stará paní s nákupní kabelou v ruce.
„ Býval to pěkný koník, ale co umřel její majitel, jde to s ní z kopce.“
„ Ale není tu přece sama, někomu patří!“
Babička se na zvíře smutně zadívala.
„ Jistěže patří. Bratrovi toho pána. Jenže to je ožrala, koně krmí jen když má náladu. Občas jí dávám do ohrady vodu a nějaké to krmení, ale živit ji nemůžu.
Přitom pan Bednář byl chlap, co uměl všechno. Měl už její mámu, ale když už byla stará nechal si její poslední hříbě. Jenže na jaře umřel na rakovinu mozku, jeden den mu to našli a za 14 dní nebyl. Budiž mu země lehká. Občas si Pánbůh vezme nepravého. Nám tu nechal toho kořalu.“
Kobylka mezi tím popošla k hrazení.
„ Nevíte kolik by jí mohlo být?“
Ty veliké oči na mne stále hleděly a já dobrovolně podléhala tomu jejich kouzlu.
Mirka poplašeně zvedla hlavu
„Počkejte….,“ babička se zamyslela, „ mělo by jí být kolem 6 – 7 let, jistě to nevím , ale dokud žil pan Bednář hodně s ní pracoval na poli. Byla moc šikovná , všechno uměla, ale slyšela jsem , že půjde na jatka. No ,všechno je lepší než tohle.“
„ A jak se jmenuje?“
„ Karkulka, její máma byla Klára.“
Paní se rozloučila a i se svými kabelami zmizela v blízkém domku.
Moje kamarádka na mě chmurně pohlédla:
„ Řekni mi, že se tam nepůjdeme zeptat na cenu!“
„ Přece ji tady nenechám.“
„ To jde i jinak, zavolám na veterinární správu, zařídím to, ale nekupuj ji. Na tohle nemáš zkušenosti, dát dohromady tohoto koně, pokud to půjde, je běh na dlouhou trať.“
Měla pravdu, jenže já ji tam nedokázala nechat. Otočila jsem se na patě a za sebou zaslechla rezignovaný vzdech.
Prošly jsme po chodníku v přerostlé a neudržované předzahrádce. Samotný vzhled domu nás nepřipravil na to, co nás čekalo.¨
Fasáda byla pěkná, okenní rámy natřené. Jenže když jsme zazvonily a dveře se otevřely, tak jsme polekaně couvly. Zápach který se ze vnitřku domu vyvalil byl stejně nechutný, jako ten chlap co se objevil.
Muž který stál mezi zárubněmi měl mezi 50 a 60 lety. Středně vysoká postava v utahaných šatech a odřených pantoflích. Mastné vlasy vhodně doplňovalo strniště na bradě a tvářích. Krví podlité oči říkaly, že se jejich majitel právě probudil z těžkého spánku.
„Co je?!“
Tón jasně naznačil, že jdeme nevhod.
„Dobrý den, chtěla bych se kouknout na vašeho koně.“
Chlap na mě zaostřil a mezi rty si vložil cigaretu.
„ A co je ti po něm?“
Překousla jsem to tykání a rozhodla se k pokusu o obchodní jednání.
„ Možná bych ho koupila, ale musela bych ho vidět.“
Ten člověk se zamyslel a pak je houkl:
„ Tak tu počkej!“
Dveře se zavřely, stály jsme před domem a nic se dlouho nedělo. Pak se otevřely vrata ve vedlejším vjezdu a Bednář vykoukl :
„ Pocem ! Chtělas vidět koňa, ne?“
Prošly jsme průjezdem na dvůr, který dřív určitě býval udržovaný, ale teď se tam válelo spousta krámů. Byla tam branka a za ní malá stájka s ohrádkou a v ní Karkulka.
Mirka přistoupila ke kobylce a přejížděla jí po vystouplých žebrech, nohách, zádech. Ruka se zastavila na výžehu a jemně prozkoumala ránu na kohoutku.
Pak kývla a já pronesla:
„ Dám vám vědět, kolik by jste vlastně za ni chtěl?“
Tahle otázka ho evidentně zaskočila.
Poškrábal se na zarostlé bradě a mocně zadýmal s cigarety:
„ Dvacet tisíc!“
Mirka protočila panenky a chytila mě za rukáv:
„ To je směšné, jdeme.“
Bednář pochopil, že mu nečekaný zisk uniká.
„ Dobrá, tak 10.“
Koukla jsem se na objekt našeho jednání. Stála trpělivě a hleděla na mě. Její malá hvězdička se blýskala mezi smutnýma očima.
Vydrž holčičko, já tě odtud dostanu.
„ Víte co? My si skočíme někam na oběd a pak vám dáme vědět.“
Prošli jsme dvorem zpět a vrata za námi zapadla.
Mirka se v autě opřela do čalounění sedadla.
„ To nemyslíš vážně.“
„ Našla jsi na ní něco jiného než to , že je vychrtlá? Ta rána se dá přeci ošetřit.“
„ Nevíš jaká je pod sedlem a já na ni teda sedat nebudu, chtělo by to rychlé jednání protože tomu ožralovi v hospodě kumpáni vysvětlí , že má chtít víc. To znamená odvést ji nejspíš dneska, taky sepíšeme smlouvu o koupi. A to hned teď. Tedy pokud jsi nedostala rozum?“
Rozum jsem nedostala.
V blízkém hostinci jsme poobědvaly, telefony posháněly přepravu koní, umluvily vedoucího, aby nám půjčil psací stroj na napsání smlouvy.
Když jsme se vracely za Karkulkou , měla jsem strach. Co udělá Bednář. Jeho vypitý mozek mohl vyprodukovat nějakou podivnou myšlenku , jako třeba že neprodá.
Ale nic se nezměnilo.
Asi na nás čekal, protože vrata se otevřela hned , jak jsme vystoupily z auta. Kobylka stála na dvoře. Nánosy špíny byly pryč, asi ji vyčistil, ale pohled to byl stejně ubohý.
Mirka se tvářila, že jeho snahu o vylepšení vzhledu přehlédla.
„ Tak jak jsme se dohodli, pane Bednář, za deset tisíc kobylku a postroje.“
„Postroje?“
„ Jistěže postroje, auto se taky prodává s volantem, ne?“
Jsi poklad, holka moje, to by mě nenapadlo.
Ani se na něj nekoukla. Obcházela klisnu a ještě ji očima objížděla po těle. Potichu mi sdělila:
„ Měl by ji vidět veterinář, tohle se mi nelíbí, když ji odvezeme, necháš ji hned prohlédnout .“
No jo, jenže mně už bylo jasné , že tuhle koupi nezruším.
„Chtěla bych se kouknout na ty postroje.“
Bednář přehodil cigaretu z jednoho koutku úst do druhého:
„ Tak poď.“
Vyšli jsme ze dvora a obešli ho zvenku. Tam přilepená ke zdi domu stála malá stodola. To , jaký byl jeho bratr hospodář bylo poznat nejvíce tady. Postroje jak chomoutové, tak i sedlo, jezdecká uzdečka, čištění, deky na koně, vše v perfektním pořádku viselo na hácích, nebo leželo na policích. Stroje na zapražení za koně byli zaparkovány u zdi stodoly, čekali až je někdo použije, všude vrstva prachu, ale panoval tu pořádek a systém.
„ A co ty stroje?“ Viděla jsem pluh, rozmetadlo, žačku a spoustu jiného.
„ Ty v ceně nejsou.“ V očích se mu zaleskla naděje na další zisk.
„ To je jasné, ale kolik by jste za ně chtěl?“
„ 15 tisíc.“
Mirka se koukala soustředěně do zdi, ale nic neříkala.
„ Tak nic, kůň mi stačí.“
Opět v něm zvítězil strach, že přijde o naději se pořádně napít.
„ Tak kolik?“
„ Co kdybych vám to zaplatila v naturáliích. Co takhle 4 basy piva, 2 balení burbonu.
Zamyslel se.
„ 3 krabice burbonu.“
„ Dobrá, plácneme si.“
Koupě byla dojednána , smlouva sepsaná a podepsaná, přijel vozík na koně a narychlo dojednaný náklaďák na stroje. Peníze, které jsem měla s sebou na zaplacení zálohy mě bohatě stačily na celého koně i s příslušenstvím.
Koukla jsem se na Karkulku a řekla jsem jí :
“ Jdeme domů!“
Nastoupila do vozíku bez zaváhání a klidně se nechala uvázat.
Co dodat na závěr. Jindra těžce rozcházel pohled na trosku, která vystoupila z náklaďáku, vyčítavě hleděl na Mirku a ta jen bezmocně krčila rameny, ale kobylce chybělo jen pořádné krmení a rychle se zakulatila. Kopyta už vypadala lépe a podle kováře to bude úplně v pořádku. Jediná trvalá památka je jen bílá srst ze zranění na kohoutku a malá jizvička.
Když Mirka po 4 měsících přijela na návštěvu viděla kulatou kaštanovou kobylku, jak opatrně klade nohy na zem. Kolem ní běhaly mé dětí a ona musela dávat pozor kam šlape.
„Udělala jsi dobře, že jsi ji koupila, máš vyřízené ty papíry na původ?“
Podle výžehu jsem nechala vystavit duplikát potvrzení o původu.
„ Jasně , že ano a víš co? Jindra chce taky koně, prý jestli bys měla čas?“
Mirka naznačila omdlení a prohýbala se smíchy.
Na jaře se Karkulce ukázala říje a já jsem pro ni vybrala pěkného hřebce. Přešel skoro rok a přede mnou na slámě leží jeho dcerka. Začala zvedat hlavičku a pomalu se staví na vratké, skládací nožky. Prostě splněný sen a zázrak, co se stal v téhle malé maštali.
Příběh i postavy jsou smyšlené
Autor: Magda Machová