Vynechám povídání o slavnostním nástupu velkého počtu koní i jezdců, o jízdě terénem, která dle vyprávění zúčastněných jezdců byla opravdu náročná. Mé jezdecké kvality neodpovídaly tomu, abych se terénní jízdy mohla zúčastnit, ale to mi nevadilo. Stačilo mi, že jsem tam mohla být. Měla jsem za úkol spolu s dalšími adepty ježdění vodit koně po náročné jízdě, aby postupně vychladli. Prováděli jsme je po louce, kde byl slavnostní nástup, kde byl postavený parkur pro další soutěže, kde byla připravena dráha pro jízdu zručnosti, kde se motalo dost koní i poníků, lidí i dětí a ještě k tomu psi.
Naše skupinka vodičů se po chvíli rozhodla, že koně půjdeme krokovat kousek dál, kde bude klidněji. Pomalu jsme vyrazili po louce směrem proti proudu potoku. Ve vzdálenosti asi 300 m před námi stál malý domeček. U něj jsme chtěli přejít na druhou stranu potoka a po louce u lesíka se vrátit zpět. Cestou jsme si povídali o všem možném. Byli jsme totiž z různých stájí a zas tak často jsme se nevídali.
Došli jsme k domku a k našemu překvapení u něj nebyl žádný můstek pro překonání potoka. Potok nebyl hluboký (jen do 50 cm) ani moc široký (cca 1 m). Všichni jsme vodili parkurové koně, kteří by to měli skočit "levou zadní". Podle slůvka "měli" můžete očekávat, že tomu tak nebylo. Koníkům, kteří šli vpředu, se potok nelíbil. Já jsem šla až jako poslední. Předem jsem ostatní upozornila, že s valáškem, kterého jsem vedla, jsem si nikdy moc nerozuměla a tudíž nelze předpokládat, že by mi věřil a skočil potok vedle mě. Vzhledem k tomu, že ostatní vodiči zkusili své koně koně neúspěšně přemluvit ke skoku, byla jsem ostatními vyzvána, ať to aspoň zkusím. Zrovna nadšená jsem z toho nebyla. Valach vodní příkopy neskákal zrovna nejlépe, měl z nich respekt. Nicméně jsem ho dovedla k potoku, aby si ho prohlédl, po malém kruhu jsem s ním přiklusala znovu k potoku a zvolala "HOP". Sama jsem potok přeskočila a kupodivu za mnou skočil i koník.
Ostatní nás hodně chválili, díky čemuž jsem jim ani neřekla o úraze, ke kterému jem přišla. Koník se bál a skočil přesně v mých stopách. Bohužel mi při doskoku jednou přední sjel po části mého lýtka. (Naštěstí jsem tam měla jen sedřenou kůži a pořádnou modřinu.) Za námi pak přeskákali i ostatní koně. V pohodě jsme se vraceli na kolbiště, kde se vše začínalo schylovat k zábavným soutěžím.
Tady by mohlo moje vyprávění skončit. Ale nebude tomu tak. Hubertka měla i pro mě významné a úspěšné pokračování.
Po dvou různě vysokých parkurech, skoku mohutnosti a židličkových (pro děti, pro dospělé, pro staré pány) následovala jízda zručnosti. Náš trenér byl naštvaný, že nikdo z nás dětí nechce jet. Proč nás tedy sebou bere, proč nás trénuje, když mi mu to nejsme schopni vrátit. Protože byl opravdu dost naštvaný, rozhodly jsem se s kamarádkou, že tu jízdu zručnosti zkusíme. Musela jsem si vzít valacha, kterého jsem předtím vodila. Ještě jednou upozorňuji, že jsem si s ním nikdy moc nerozuměla a navíc jsem hrozná trémistka. Připadal mi rozmazlený, vychytralý a pod sedlem nepohodlný (měl krátké spěnky = tvrdší chody). Také jsem měla problém s helmou. (Příběh se odehrál před několika lety, kdy se jezdilo ještě s "loveckými čepicemi".) Mám malou hlavu a všechny helmy, které jsme měli s sebou, mi byly i po zkrácení velké. Každou chvíli jsem si musela srovnat helmu, protože mi spadla přes oči a já nic neviděla.
Po chvíli pokusu o přiježdění koně jsem se dostala na řadu. Po projetí startu následoval slalom (zvládli jsme ho i klusem), přenesení hrníčku s vodou (úspěšně), házení míčků na cíl (z pěti pokusů jsem se trefila jen dvakrát). Pak následovaly 2 nízké skoky. Zde jsem čekala první problém. Valach celkem dobře skákal (parkury stupně L), ale čím menší skok, tím větší s ním měl problémy. Na první skok jsem najela v klusu, na pobídku (i slovní) ho úspěšně "skočil". Jenže mně se zase posunula helma. Skoky byly postaveny blízko za sebou a já najížděla na druhý skok, aniž bych ho pořádně viděla (ano, velká helma se mnou vůbec nespolupracovala). Dle ústních pokynů jednoho stavitele trati jsem najela na druhý skok a i ten úspěšně překonala. Za skokem následoval obrat o 180° a cvalem do cíle.
Rychle jsem si srovnala helmu, abych aspoň trochu viděla, ale po pár cvalových skocích jsem byla opět slepá (nepomohlo ani zaklánění hlavy). Naštěstí byl cílový prostor dost široký, takže jsme se do cíle trefili. A jak to dopadlo? Skončili jsme druzí a já jsem moc a moc děkovala valáškovi, kterého jsem od té doby začla mít ráda o něco víc. Pro mě to bylo první a zároveň poslední vystoupení na veřejnosti, co se koňského sedla týká. Proto mám na něj tak živé vzpomínky. Sama sebe nejsem schopná přesvědčit, že to zvládnu (tréma je hrozná věc). I když si s koňmi rozumím, jsem přesvědčená, že moji trému vycítí a závody či něco podobného dopadnou katastrofálně. Naštěstní vím, že takových lidí je hodně.
Autor: Bella (Zuzka Dvořáková)
Napsáno: 7. listopadu 2004