Přesto existuje dost poměrně zkušených jezdců, kteří o skákání nechtějí ani slyšet. Někteří méně odvážní z této skupiny kdysi zažili při této disciplíně nepříjemnou zkušenost a od té doby skákat odmítají. Od narození bojácní jezdci se o to ani nepokoušejí. Vědí, že možnost pádu je při skákání větší než při drezuře.
Na otázku, zda je náročnější drezúrní nebo skokové ježdění, nelze odpovědět jednoznačně. Pro obě disciplíny je potřeba zvláštní nadání, v každém případě spíše to "větší". Mělo by být samozřejmostí se v co nejvyšší míře vyhnout riziku zranění koně a jezdce. Co se příčin zranění a pádů týká, musí ti být jasné jedno: poznané nebezpečí, žádné nebezpečí! Při skákání dochází nejčastěji k chybám a nebezpečným situacím při odskoku z nesprávného místa. Když kůˇn přijde pod skok, je to choulostivá situace pro jeho přední končetiny. Jestliže odskočí příliš br /zy, bude mít problémy se zadními končetinami.
Je mnoho různých příčin, proč kůň odskočí z nevhodného místa. Všechny lze shrnout zhruba do dvou základních : nedostatečný výcvik koně a necvičené oko jezdce.
Zřejmě nejdůležitějším rysem úspěšného skokového jezdce je schopnost co nejvíce koni skákání ulehčit. Koně přivádí ke skoku tak, že může překážku překonat vhodnou skokovou křivkou a vyhnout se tak chybě. K tomu je nutná odvaha, cit pro tempo a především cvičené oko. Čím jsou překážky vyšší a širší, tím se zmenšuje velikost vhodného odskokového místa.
Zatímco při Z parkúru lze překážku překonat v oblasti širší než 1 metr, u překážky stupně T jde přibližně o půl metru. V některých velmi těžkých případech se dokonce toho místo zmenšuje na 30 cm. V Z parkúru je tolerance tak velká proto, že koně mohou obecně skákat podstatně výš než jeden metr. Nic hrozného se nestane, když kůň odskočí ze dvou metrů nebo jen z jednoho. To ještě snadno zvládne. avšak u méně nadaného koně, u kterého by skokové schopnosti byly limitovány už jedním metrem, by byla šířka vhodného místa k odskoku mnohem menší.
Skokoví koně si neumějí z dálkysamostatně a poměrně přesně odskok vypočítat. U zkušených koní, kteří již absolvovali řádově tisíce skoků za všech možných situací, lze pozorovat, že přibližně tři až pět cvalových skoků před překážkou jsou schopni "rozpoznat" nepříznivou situaci. Někteří z nich zareagují tak, že poslední cvalové skoky před překážkou pozmění. Většinou zpomalí a cvalové skoky zkrátí. Zcela zřídka však cvalové skoky prodlouží, aby si skok usnadnili.
U velmi zkušených a úspěšných jezdců, kteří se zúčastňují závodů každý týden a denně absolvují stovky překážek, se to však prakticky nestává, protože koně vodí ke skoku přesně. Proto se s věcí méně obeznámení diváci mylně domnívají, že koně se rozhodují a odskok si vypočítávají sami.
Zdání klame. Dobří skokoví jezdci u koní udržují určitý rytmus cvalových skoků a včas poznají, zda je třeba do odskokuupravit jejich délku. Na celkovém obr /aze se téměř nic nezmění, když například třicet metrů před překážkou u šesti cvalových skoků dojde k jejich prodloužení či zkrácení o několik centimetrů, za účelem posunutí místa odskoku o půl metru.
Špičkový jezdec to ani neprovádí vědomě. Ve svém životě najížděl cvalem tisíce skoků. Jeho oko se tak přirozeně naučilo rozpoznat dříve, zda tempo a délka cvalového skoku umožní jisté překonání překážky. Proto může jezdec svého koně přivést pod skok také úmyslně nebo ho přimět k mohutnému odskoku, pokud to rozměry překážky a z ní vyplívající křivka letu umožňují bez zvýšeného rizika zranění.
Fyzicky zdatným a přiměřeně drezurně připraveným koním nečiní překonávání překážek problémy, pokud překážky odpovídají jejich schopnostem. Nepříliš vysoký skok je zatíží asi tak jako drezurního koně shromážděný cval. Zkušení jezdci však vědí, že koně nijak rádi neskáčou, i když na veřejnosti z taktických důvodů tvrdí často opak. Kdo pracuje intenzivně se zvířaty, velmi dobře ví, že jsou jim cizí pocity jako vůle po vítězství nebo chuť ke skákání.
Na důkaz by bylo možné jakéhokoli koně světové třídy přivést na ohlávce na ohrazený obdélník s několika nízkými překážkami. ani jeden kůň by si čistě z radosti neskočil byť jen L oxer, natož aby pak přešel celý parkúr.
Bez jezdce si kůň zásadně zvolí přirozenou cestu bez překážek. Kdo by chtěl dokázat opak, musel by se pohybovat v oblasti speciálního cirkusového tréninku. Jednalo by se ale právě o výsledek tréninku a ne o chuť a náladu.
Uvedené poznatky však nehovoří proti jezdectví jako takovému, ale proti nadměrným nárokům. Pokud jezdecké požadavky odpovídají možnostem drezurních a skokových koní (a ty jsou u těch talentovaných značné), nelze nic namítat. Jezdec by měl koni dávat úkoly, kterým může "rozumět" a snadno je splnit. Jezdci plní jednu část morálních povinností, když sebe a svého koně svědomitě trénují. Přetěžování, nedorozumění a poranění jsou pak vyloučeny; harmonická, přirozená spolupráce dělá z ježdění každodenní radost.
ZDROJ: Samostatně v sedle - Reinhard Meier