Špičkoví atleti trénují po celý rok a proto mají výbornou kondici. 
Stejně tak mohou po celý rok trénovat koně z teplejších oblastí. U koní, žijících v chladnějších oblastech (a tedy i u nás) totiž přes zimu klesá aktivita a tudíž i ztrácí na kondici. Tu pak trenéři musí na jaře dohánět. K tomu je zapotřebí naplánovat a dodržovat dost přesný harmonogram.
Dokonce i ti koně, kteří jsou využíváni k rekreačnímu ježdění, potřebují určitý režim. Jejich život totiž provázejí náhlé změny - chvíli jsou zcela nečinní v boxe či ve výběhu, jindy si jejich páneček na nich vyjede na krásnou dlouhou vyjížďku. To jim může přinést celou řadu problémů. Oni totiž koně, kteří nemají pravidelný trénink, se mnohem snadněji poraní, než koně pravidelně a odpovídajícím způsobem pracující.
Podobně jsou na tom koně na jaře, po zimním období klidu, nebo mladí koně, kteří začínají trénovat. U všech těchto zvířat není ještě vypracována řádná kondice a jsou proto mnohem náchylnější k jakýmkoli zraněním, především bývají postiženy kosti, šlachy a vazy.
Trénink v širším slova smyslu zahrnuje jednak budování fyzické kondice a jednak speciální výcvik (charakteristický pro sportovní disciplínu, ve které koně využíváme). Budování fyzické kondice spočívá v periodách pravidelné zátěže, na kterou si koňské tělo postupně zvyká. To znamená, že z koně, který "není fit", se stane kůň v kondici.
Tréninkové principy
Existuje několik důležitých principů budování fyzické kondice. Prvním z nich je postupné zvyšování zátěže. Aby měl trénink nějaký smysl, je třeba koně podrobovat stále větší zátěži. Ten si na ni bude postupně zvykat a jeho organismus bude pracovat stále efektivněji. Bude-li kůň podrobován určité zátěži (například denně 15 minut v klusu), dosáhne odpovídajícího stupně trénovanosti. Avšak aby byl ještě zdatnější, zátěž musíme zvýšit (buď její délku, intenzitu nebo obojí). Zvýšit zátěž však smíme až tehdy, když si kůň na danou intenzitu nebo objem už zvykl. Každé zvýšení zátěže totiž pro koně představuje určitý stres, na který se musí adaptovat. Pokud budeme zvyšovat zátěž náhle nebo příliš rychle, koňský organismus nebude schopen si na ni zvyknout a místo kondice ho přetížíme. To končí selháním jednoho nebo více orgánových systémů (většinou bývají nejdříve postižené kosti, chrupavky, vazy a šlachy na končetinách). Selhání pohybového aparátu se projevuje poraněním, jako jsou zlomeniny nebo natažení vazů či ruptury šlach.
Druhým principem je specializace na určitou disciplínu. Každá disciplína totiž zatěžuje jiné svalové skupiny a orgánové systémy a vyžaduje jinou pohybovou schopnost koně. Jinými slovy, při tréninku musíme brát zřetel na to, v čem bude kůň závodit. Trénink dostihového koně - sprintéra bude vyžadovat více krátkodobé, ale intenzivní práce, nikoli dlouhé vyjížďky v pomalejším tempu. Je jasné, že z koně, který bude chodit pravidelně na dlouhé vyjížďky v klusu nebo pomalém cvalu, se nám podaří vytrénovat vytrvalce, ale ne už úspěšného rovinového dostiháka. 
Dalším důležitým principem je individuální rozdílnost. Každý tréninkový program musíme trochu upravovat a přizpůsobovat schopnostem jednotlivých koní. Někteří koně "postupují" rychleji než jiní, snesou rychlejší zvyšování zátěže. Neznamená to však, že by byli potom lepší na parkuru nebo v konečném stádiu rychlejší v dostihu.
Dalším důležitým principem je individuální rozdílnost. Každý tréninkový program musíme trochu upravovat a přizpůsobovat schopnostem jednotlivých koní. Někteří koně "postupují" rychleji než jiní, snesou rychlejší zvyšování zátěže. Neznamená to však, že by byli potom lepší na parkuru nebo v konečném stádiu rychlejší v dostihu.
Individuální rozdílnost je dána genetickými faktory, které výrazně ovlivní způsob i úspěšnost tréninku, ale i kondičním stavem na začátku tréninku (po zimě, po odpočinku nebo kůň pracuje celý rok). Pokud kůň odpočíval dlouhou dobu (12 měsíců a více), bude potřebovat mnohem delší období tréninku k dosažení stejné úrovně jako kůň, který odpočíval pouze 6 či 8 týdnů po předešlém tréninku. Proto je třeba celé tréninkové programy přizpůsobit každému koni zvlášť, abychom dosáhli požadovaného účinku a snížili riziko poranění na minimum.
Budování fyzické kondice je však vratný proces. To znamená, že pokud přestaneme trénovat, kondice koně se začne zhoršovat. Přerušení tréninku je buď plánované (po závodní sezoně jako odpočinek před další sezonou), nebo k němu dojde po zranění či po nemoci.
Tréninkové adaptace
Všechny tréninkové programy se skládají ze tří hlavních bodů:
1) Zlepšení přenosu energie - to znamená, že se zefektivní proměna chemické energie (získané potravou) na energii mechanickou (svalová práce a tedy pohyb);
2) Adaptace jednotlivých struktur - například zesílení kostí, šlach a vazů, takže se snižuje riziko poranění těchto struktur při stresu a zatížení;
3) Zlepšení koordinace a obratnosti. Specifické adaptace Během tréninkového programu dochází k adaptaci (zvykání) pěti hlavních orgánových systémů:
a) Srdce a cévy - zvyšuje se jejich kapacita a mohou přivádět do tkání více kyslíku;
b) Látková přeměna v kosterních svalech - menší množství kyslíku a energie jim stačí k vykonání většího množství práce;
c) Podpůrné struktury (kosti, šlachy, vazy, svaly) - zvětšuje se jejich objem i jejich síla;
d) Regulace tělesné teploty - koně jsou schopni odvádět více tepla z těla, takže se méně přehřívají;
e) Centrální nervový systém (mozek a mícha) - zlepšuje se koordinace mezi nervy a svaly, takže je kůň "šikovnější" pro určitou disciplínu. Z psychologického hlediska si kuň zvyká na rutinní práci v tréninku a na závodech.
Aerobní kapacita
Základní stupeň aerobní zdatnosti (hospodaření s kyslíkem) je životním předpokladem pro všechny druhy zátěže. Aerobní kapacita (zdatnost) informuje o maximálním množství spotřeby kyslíku = V O2, což je míra funkčnosti srdce, cév a dýchacího aparátu a zahrnuje sérii kroků, které vedou až k využití kyslíku ve tkáních. K těmto krokům patří prostup kyslíku v plicích do krve, jeho navázání na hemoglobin v červených krvinkách, odevzdání kyslíku do tkání a jeho další využití buňkami.
Mnoho těchto kroků se mění během tréninku - adaptuje se. Adaptace se projeví zvýšením V O2. Za tři až čtyři týdny pravidelné zátěže se zvýší množství krve v cévách (je více červených krvinek i krevní plazmy). To znamená, že se krví může do tkání přenášet více kyslíku. Asi za tři až šest měsíců se v kosterních svalech zmnoží drobné krevní cévy - vlásečnice. Díky nim se do svalu dostane ještě více kyslíku.
Relativně málo se toho ví o změnách velikosti srdce během tréninku. I když některé výzkumy dokázaly zvětšení levé srdeční komory u plnokrevníků během normálního dostihového tréninku. Podobně se srdce zvětšuje i u jiných živočišných druhů, společně se zvýšením objemu krve. Tím se zvedne i celkové množství krve, které srdce vypuzuje do těla - to vše vede ke zvyšování aerobní kapacity.
Další adaptace srdce a cév na trénink se objevuje při submaximální zátěži (to je zátěž jen o trochu menší, než je kůň schopen vykonat) a po zátěži (zotavování po zátěži). Mnoho výzkumů ukazuje, že během submaximální zátěže dojde k poklesu tepu (až na 10 tepů za minutu). U dobře trénovaných koní se puls i dech vrátí do normálu po zátěži dříve než u koní netrénovaných. Proto je důležité, pokud chceme zjistit kondici koně, zjišťovat během zátěže a po ní pulsovou frekvenci.
Dále dochází ke zvyšování V O2 tím, že se zlepšuje využitelnost kyslíku ve svalech. Sval získává energii k práci tím, že "spaluje palivo" (glykogen a tuk) v malých strukturách nazývaných mitochondrie, které se nacházejí ve svalových vláknech. Tréninkem se zvyšuje počet i velikost mitochondrií v pracujícím kosterním svalu. Zároveň se zvyšuje množství chemických látek (enzymů), které se podílejí na spalování "paliva" v mitochondrii.
Zvyšování aerobní kapacity má dva významné důsledky. Zaprvé dokáže zužitkovat "palivo" mnohem efektivněji - ze stejného množství krmiva vyvine lepší výkon. Zároveň se svaly naučí využívat během submaximální práce tuky, kterých má tělo relativně dost, a omezené množství uhlohydrátů (což je zdroj pohotové energie) si nechá na jindy - na dobu, kdy bude potřebovat podat maximální výkon (například v cílové rovince při dostihu). Za druhé, zvýšení aerobní kapacity umožňuje koni podat vyšší výkon během dlouhodobější zátěže, aniž by se mu ve svalech tvořilo tolik kyseliny mléčné.
Jak rychle se zvyšuje V 02 během tréninku a jaký je význam tohoto zvyšování? Je zajímavé, že aerobní kapacita se zvyšuje především během prvních několika týdnů tréninku (šest až osm). Jako první narůstá schopnost krve přenášet kyslík, potom teprve se zvyšuje schopnost svalů přiváděný kyslík využít - zmnoží se mitochondrie.
Bylo zjištěno, že při zvyšující se zátěži poroste aerobní kapacita až o 30 %. Projeví se to například tím, že dostihový kůň vydrží běžet rychleji a po delší dobu.
Mnohem méně toho víme o snižování aerobní kapacity během období odpočinku. Některé studie tvrdí, že za čtyři týdny odpočinku klesne aerobní kapacita na skoro stejnou úroveň, jakou měl kůň před tréninkem. U klusáků, kteří byli po dobu osmi měsíců v intenzivním tréninku, klesla aerobní kapacita při odpočinku za 12 týdnů na hodnotu o 15 % vyšší, než byl její stav před tréninkem. To je důležitý poznatek v případě, kdy kůň musí být z tréninku vysazen například kvůli nemoci. Pokud byl trénován po delší dobu, jeho aerobní kapacita bude klesat mnohem pomaleji. Jakmile se do tréninku vrátí, mnohem rychleji zase poroste. Na druhé straně se při vynuceném odpočinku poměrně rychle oslabují podpůrné struktury končetin, takže nástup do tréninku musí být stejně pozvolný. Pokud přerušíme trénink koně, který už měl závodní kondici, vrátí se mu závodní kondice nnohem rychleji než u koně, který této kondice ještě nedosáhl. To je důležitý poznatek, protože většina závodních koní, kteří trénink přeruší kvůli poranění nebo nějakému onemonění, může odpočívat a léčit se nnohem déle, a když se vrátí 10 tréninku, nebude to mít na ně tak vážný dopad.
Adaptace kostí a šlach
Ve srovnání se srdcem a cévami a se svaly se podpůrné truktury (kosti, chrupavky, vazy a šlachy) adaptují na zátěž nnohem pomaleji. Pokud je zátěž větší, než jsou tyto struktury schopny se přizpůsobit, může dojít k jejich poranění. Prakticky to znamená, že rychlost zvyšování zátěže se řídí podle schopností podpůrných struktur a musí se jim přizpůsobovat. Pokud začneme pracovat s absolutně netrénovaným koněm, jeho srdce, cévy a svaly se adaptují na zátěž asi za 10 až 12 týdnů. Podpůrné struktury to "dokáží" již za 6 měsíců!
Bylo zjištěno, že se během zátěže zvyšuje hustota holenních kostí. Nejvíce má na to vliv práce ve velkých rychlostech. Kostem, "zhuštěným" tréninkem, se podobají sklerotické kosti - ty mají také větší hustotu, avšak nejsou schopné rozložit energii nárazu. Sklerotizované kosti mívá nejeden dostihový kůň.
Sílu kostí zlepšuje tréninkový program, kdy se postupně zvyšuje délka práce, rychlost a počet opakování cvalu. Podle principu postupného zvyšování zátěže má být první cval pomalejší (canter), každé tři nebo čtyři týdny se rychlost postupně zvyšuje. Stejně se zvyšuje i počet opakování. U mladých dostihových koní je jistá míra "poranění" kostí žádoucí (šinbajny). Ukazuje se totiž, že je kůň dobře trénovaný v maximální rychlosti a kosti se zátěži přizpůsobují.
Poškození šlach na holeních (oblouky) je velice častým a vážným důvodem pro přerušení tréninku, v některých případech i pro ukončení závodní kariéry. Bohužel o adaptaci šlach na zátěž se toho ví ještě stále příliš málo. Některé výzkumy zjistily, že šlachy dospělých koní mají jen omezenou schopnost adaptovat se na zátěž, opakované přetížení nebo úrazy zvyšují riziko jejich poškození. Naopak šlachy koní mladších dvou let se zátěži přizpůsobují velice dobře. Podle těchto výzkumů je - na rozdíl od užívaných názorů, že trénink nezralých koní je škodlivý - nejlepší trénovat právě mladé koně, jejichž podpůrné struktury se vyvíjejí odpovídajícím způsobem a umožní koni lépe snášet pozdější zátěž a závody.
Poranění končetin - hlavně šlach a vazů - zůstává hlavním problémem všech sportovních koní. Je třeba končetiny neustále sledovat a posuzovat jejich stav, denně je prohmatat a hledat příznaky zánětu, což je bolest, otok, zvýšená teplota postiženého místa. Na stojící končetině je třeba prohlédnout a prohmatat mezikostní svaly a hluboký a povrchový ohýbač, zda nebolí, nehřejí nebo nejsou oteklé. Stejným způsobem prohmatáme zvednutou končetinu. Pokud zjistíme nějakou abnormalitu, zavoláme veterináře.
zdroj: časopis Jezdectví (únor 2001), Dominika Stachová<br />
foto: Zuzana Buráňová