Koníci

konici.ufonek.net

O koních, pro koně, s koňmi...


Počítadlo:
Počítadlo

Hipocentrum Koryčany
Internetový psí a kočičí útulek, útulky z celé ČR
Horses Online
Bodyskal.cz
EQUISERVER.eu - server o koních a pro koně

Časopis Koně & hříbata

Xeron

Vloženo: 14.10.2005, Autor: Zuzule
Předloňské prázdniny byly moje poslední chvíle strávené na Zbirohu. Jezdila jsem se tam starat o sedm starokladrubských koní, dva psy a občas jsem i hlídala malého Jaromírka. Ze všech živých tvorů jsem však měla nejraději koně jménem Xeron. Byli jsme dva nerozluční přátelé.

Přestože Xeron nesplňoval učebnicové míry šlechtěných starokladrubských koní, viděla jsem v něm nejhezčího koně na světě. Byl to tedy menší kůň s hedvábnou černou srstí posetou groši, které ukazovaly, jak je dobře živený. Jeho hlavu zdobil výrazný klabonos. Po obou jejích stranách zářily dvě upřímné oči, v nichž jsem pokaždé poznala jeho náladu. Jeho pusu vyplňovaly zuby nevalného vzhledu, ale nikdy mě nenapadlo mu je čistit. Dvě nenápadné sametové nozdry mi šeptaly do ucha příběhy černých koní. U kořenu hlavy se tyčily dvě huňaté uši, sloužící často jako směrovky. Uvadlá kštice připomínala petrželovou nať, zato vlnitá hříva bujně vlála a poslouchala má tajemství. Xeronův krk se hrdě klenul do oblouku, jako by se vychloubal svaly, vypracovanými taháním povozu. Trup měl Xeron měkký, prohnutý a záď oblou a kulatou s níže posazeným ocasem. Nohy by Xeronkovi žádná baletka určitě nezáviděla, ne snad proto, že by byly chlupaté, ale krátké a silnější. Zato však vlastnil ukázková kopyta, která při každém kování tak nesnadno zvedal. Jinak to byl velmi poslušný koníček. Možná občas cválal tryskem, když se po něm chtělo, aby stál, ale to byly jen výjimečné situace. Hlavní je, že mě měl rád stejně, jako já jeho. Vždy když jsem za ním přijela, upřímně mě přivítal. Nejprve zařehtal, případně zaječel, jak bylo jeho zvykem, když ho obtěžoval jiný kůň. Potom se důkladně ohnal vyceněnými zuby po těch troufalcích, kteří snad přišli zkoumat co jsem jim přinesla. Teprve když si byl jistý, že patřím opravdu jen jemu, začala pasová kontrola. Prohledal všechny kapsy včetně kapuci, nakonec zjistil že to sladké tajemství ukrývá moje dlaň. Když byly jeho chuťové pohárky uspokojeny, přistoupil blíž, podíval se na mě těma svýma očima a já jsem byla jako očarovaná. Svojí velkou klabonosou hlavičku si něžně opřel o můj hrudník a jeho nozdry mi funěly do dlaní. V tu chvíli jsem byla vždy šťastná tak, jako jen málokdy. Ačkoliv jeho tělesné proporce byly poněkud větší než ty moje, nic nebránilo naší společné hře. Po obědě, když všichni odpočívali a koně se pásli, vkradla sem se do ohrady. A už se ke mě blížilo moje zlatíčko. No a hra "na babu" mohla začít. Kam jsem se hnula já, tam šel Xeronek ochotně za mnou. Jakmile ale začal cválat, bylo na čase se uklidnit. Samozřejmě ode mě dostal nějaký ten pamlsek a tak se tato hra stala jeho oblíbenou. Jako jediný s oblibou podlézal ohradník. "Ta tráva za naší pastvinou je přece jen lepší", vysvětloval mi, když jsem ho s vyčítavým pohledem vedla do stájí, protože přišel čas ježdění. Ostatní koně byli ale rychlejší a už netrpělivě čekali u ohrady. Musela jsem obejít celé pole aby jsme se dostali do stájí. Najednou se Xeronek lekl, že mu ostatní utečou a zmateně se postavil na zadní. Já, tenkrát ještě 155centimetrová a bezbranná jsem ohromením jen stála a čekala, co bude dál. Nade mnou ze vzpínalo najednou tak velké a nebezpečné zvíře. "Jak snadno by mi teď mohl ublížit", problesklo mi ještě hlavou. Ten kůň mě ale měl rád. Dívala jsem se vzhůru a sledovala tu nádheru, takhle jsem ho vlastně ještě neviděla. Stál nade mnou a já držela vazák. Kupodivu docela navolno. Najednou se otočil o sto osmdesát stupňů a vedle mě stál se sklopenou hlavou zase můj malý milý koníček.
Zažili jsme spolu i krušné chvíle. Když ještě nebyly dostavěné stáje na Zbirohu, bylo našich sedm kladrubáků ustájených v Hořovicích u pana Opatrného. Jednoho krásného prázdninového dne jsme se rozhodli pro vyjížďku. Jela jsem jen já, náš trenér a můj kamarád. Cesta tam byla bez problémů. Pár metrů lesem, a krásný cval přes pole. Potom zase les a najednou jsme na zpáteční cestě stáli na našem cvalovém poli. Ze začátku to vypadalo na nevinný klus, ale ouvej. Můj miláček se něčeho lekl a vysvětlujte mu v takové chvíli, že opravdu není čeho se bát. Zbylí dva koně ještě nějak zastavili, ale já už sem tu sílu neměla. Ať jsem se snažila jakkoliv, všechno marné. A najednou se před námi rozestřela silnice. Podél silnice stromy a na silnici cyklistka. Přeběhli jsme té chudince těsně před nosem. Nejspíš se trošku lekla a začala prudce brzdit. Pak už jsem viděla jen jak se s ní kolo obrací a ona skáče šipku do asfaltu. Ona vyvázla jen s odřeným loktem, zato já sem byla vyděšená. Ta nebohá histerka ale udělala komára z velblouda. Nejdříve nadávala koním, to se mi nelíbilo a tak jsem se jí šla zostra omluvit. No a tak se to nějak zvrtlo, že celou aféru nakonec řešila policie. Chtěla bych mnohokrát poděkovat mému tehdejšímu trenérovi, díky kterému bylo nakonec vše v pořádku. Jsem si také naprosto jistá, že mi moc dobře rozuměl.
Jednou před jarními prázdninami jsem mu slíbila, že je strávím s ním. Jenže rodiče mě proti mé vůli hodlali vzít na hory. Neoblomila jsem je ani několika telefonáty plnými pláče. Nedalo se nic dělat, musela jsem jet. Bylo mi to moc líto a můj koníček to moc dobře věděl. Tvářil se smutně, dožadoval se pohlazení a snažil se mě utěšovat svým milým chováním.
Když jsem se po jarních prázdninách zase se všemi shledala, doslechla jsem se, že to s Xeronem celý týden mých jarních prázdnin nebylo k vydržení. Zlobil prý především pod sedlem. Na to já jsem si nikdy stěžovat nemohla. Ano, také bylo plno překážek, co mi "vyhnul" a plno hodin, kdy mi to naprosto nešlo, ale to vše bylo jen mnou. Ten kůň byl vždy skvělý. Ať se dělo cokoliv. Já jsem věřila jemu a on mě. Naše vzájemná důvěra se projevovala především na společném začátku. Když jsem trávila s Xeronkem první letní prázdniny, bylo to jen vychrtlé, vyděšené zvíře, které odmítalo jakékoliv důvěrnosti. Člověk třeba jen natáhl ruku, že koníčka pohladí po hlavě, ale setkal se jen s hlavou u stropu a vyděšenýma očima. Byla jsem první, od koho se pohladit nechal. Dalo mi to ale hodně práce. Jak jsem jen mohla, nosila jsem mu jeho oblíbené pamlsky. Pomalu jsem se snažila získávat jeho důvěru a opravdu se mi to dařilo. Často jsem se ptala sama sebe, jak to, že jsem to byla právě já, které tak věřil a jak to, že mi právě on tolik přirostl k srdci. Vlastně to byla láska na první pohled. Že je také vzdělaný, jsem zjistila až později. Jednou jsme dostali ve škole za úkol přečíst jakousi pohádku. Ten víkend jsem zrovna měla strávit u koní a tak cestovala čítanka se mnou. Po obědě jsem si udělala čas a rozhodla se, že také trochu obohatím Xeronkovu slovní zásobu. I s knihou jsem se usadila v jeho stání a začla jsem číst. Nejprve na mě Xeronek jen tak koukal a opatrně se mě zeptal jestli "sem jako zdravá". Když sem nedbala jeho nevěřícných pohledů a urputně jsem se snažila svého myšáčka vzdělávat, přišel až ke mně a začal zkoumat písmena na stránkách. Potom začal celé listy obracet čumákem. Z dobré vůle Xerona kulturně vzdělávat, jsem četla tam, kam otočil. Když však začal zkoumat celou knihu a chystal se jí pojíst, musela jsem kapitulovat. Nechápavě na mě hleděl a očima se ptal "co je tady tak vtipnýho". Chvíle s ním byly prostě ty nejhezčí v mém životě. A toho smutku, když jsme se loučili. Věděl co myslím, když říkám, že se mi bude stýskat. Určitě i chápal moje pocity i můj pláč. Stál naproti mně, utěšoval mě upřímným pohledem, natáhl hlavu a nozdry začaly zahřívat moje dlaně. Bylo to něco tak naprosto úžasného. Vidět tak divoké zvíře na pastvinách, tak krotké, jak se se mnou mazlí a loučí. Podřimoval mi v náručí a vyprávěl mi, že zase budu s ním, že musím jen vydržet do dalšího víkendu. Nejhorší ale bylo naše poslední loučení. Jak mu vysvětlit, a konec konců i sobě, že se vidíme nejspíš naposledy? To zvířátko mi věřilo a já ho nechtěla zradit. Stál tam, díval se na mě a VĚŘIL že mě zas za týden uvidí. "Xeronku, příští týden nepřijedu. Nepřijedu ani ten další. Rve mi to srdce ti to takhle říkat, ale jinak to nejde. Nemůžu už za tebou jezdit. Věř mi, že to není moje volba. Kdyby to bylo na mě...Já ale vím, že na mě nezapomeneš. Vím to a slibuju ti, že se zase jednou potkáme. Nevím kdy a nevím jak, ale slibuju ti, že zase budeme spolu. Slibuju!...Sbohem, bude se mi stýskat."
Stál tam a já sem poprvé viděla koně plakat. Plakalo jeho srdce, a plakalo i to moje. Loučili jsme se snad věky a když jsem pak nasedala do auta, díval se ven z okna a mával mi pohledem. Ať už se dělo cokoliv, od lásky k "mému" Xeronkovi a od veškeré péče, kterou jsem mu v rámci možností věnovala, mě nikdy nic neodradilo. Ať už to byly takové drobnosti, jako třeba ukousnutý prst, nebo větší úraz - vyražené zuby a roztržený ret, což jsem získala při jednom nešťastném pádu. Vždycky jsem ho milovala a milovat budu. I když ho možná neuvidím, žije dál a žije v mém srdci. Jsem nadosmrti vděčná těm, kteří mi umožnili trávit s Xeronkem víkendy a prázdniny. Navždycky budu vzpomínat na dny strávené na Zbirohu. Nikdy nezapomenu. Takového koně člověk jen tak nepotká. Jsem šťastná, že se mi takto poštěstilo. Jsem šťastná, když se každé ráno dívám na ten obraz Xeronka nad mojí postelí a smutná vždy když se na něj dívám a usínám. Ten kůň ve mě poprvé vzbudil všechny moje city, lásku i strach z toho co bude dál. Zůstala mi po něm v srdci jizva. Ta už se asi nikdy nezahojí. Je tam a bude tam napořád. Díky Xeronku. Díky za všechno. I když jsme každý jinde, já jsem stále tebou. Přeji ti ať jsi vždy šťastný ať už se o tebe stará kdokoliv. Ty musíš věřit... v lepší zítřky.

Autor: Adélka
Napsáno: 13. února 2005




Všechny publikované fotografie a články jsou chráněny autorským zákonem. Zákaz jejich kopírování bez souhlasu autora.
© Zuzana Buráňová 2003—2019
TOPlist