Bylo deset ráno, 30.7. 2001. Brácha mě vysadil z auta, dal mi peníze a poslal k ohradě s koňma. Hned ke mně přišla Maruška, která tam byla na brigádě, mohlo jí být tak kolem dvaceti. Sedlala si čtyřletou ryzku Áju, z 80% anglickýho plnokrevníka. Já tam měla nachystanou Malbínu - krásnou tažnou kobylu s hnědo-zlatou srstí a krémovou hřívou a ohonem, která hodně vypadala jako hafling. Chvíli mi trvalo, než jsem se na ni vyškrábala a pak jsme hned vyjely. Nemohla jsem tomu uvěřit - já poprvé řídím koně a tohle je vlastně moje první vyjížďka. Vjely jsme do lesa a Malbína mě občas i docela poslouchala. Na louce jsme naklusaly, mně se to líbilo, i když jsem měla dost práce s udržením se v sedle. Byla jsem nadšená. Byly to nejkrásnější dvě hodiny v mém životě.
Za dva dny jsem jela na další vyjížďku, zase s Malbínou a tentokrát se mnou jeli nějací manželé a tak patnáctiletá holka. A samozřejmě i Maruška. Uprostřed vyjížďky ti lidi chtěli nacválat. Maruška řekla, ať se nebojím, že to určitě zvládnu. A tak jsme cválali, já jsem se docela vyděsila, nenapadlo mě, že by cval byl tak rychlej. Ale moc se mi to líbilo.
Od té doby jsem už na Malbíně nikdy nejela, protože jsem se jí začala bát, strašně kopala a byla docela vzteklá, takže jsem ji už nechtěla. Když s ní byla nějaká holka na vyjížďce, tak Malbína úplně dokopala Áju. Pak jsem jednou jela na Ájině, nebylo to tak strašné. Ke konci prázdnin jsem dělala kurz westernovýho ježdění, tam jsem se naučila starat se o koně. Jen pár dní před začátkem školy jsem na ranč jela s nejlepší (teď už bývalou) kamarádkou Ádou. Chtěla jsem jet na hnědce Sally, ale tu si hned vzala Áda. Na mě nezbyl žádný kůň, kterého bych znala. A tak mi ukázali Draka. Vysoký hnědák s lysinou se tvářil docela lhostejně. Vysadili mě na něj a já byla naštvaná, že nemůžu jet na Sally. Během vyjížďky mě zlost přešla. Drak reagoval na ty nejjemnější pobídky, dokonale se mi přizpůsobil a vypadalo to, že mu ani moc nevadí, že neumím jezdit. Snažila jsem se mít prošlápnuté paty a sedět co nejsprávněji, abych mu tu jízdu taky trochu zpříjemnila. On byl prostě dokonalý. Když jsme se vrátili z lesa, vůbec jsem z něj nechtěla sesednout a pak jsem málem spadla, protože byl opravdu vysoký. Začal se o mě všelijak třít a já ho jemně škrábala za ušima a mu se to očividně moc líbilo. Vždycky, když se na mě díval svýma nádhernýma velkýma koňskýma očima, málem jsem umřela štěstím. Asi jsem našla koně svých snů. Za několik dní jsem za ním jela znova a myslela jsem, že ho už nemůžu mít víc ráda. Několik týdnů jsem neměla na koně čas a po víc než měsíci jsem za Drakem zase jela. Měla jsem už nachystanýho koně. Byla to Sally. Vzpomněla jsem si, že někdo říkal něco o tom, že Drak má něco s nohou. Asi proto na něm dneska nepojedu, myslela jsem si. Krásně jsem si na Sally zacválala, ale s Drakem se to nedalo srovnat. V polovině vyjížďky už jsem si nemohla pomoct a zeptala jsem se, jak se má. "Před týdnem jsme ho prodali," řekl majitel klidně. Do hlavy se mi nalila krev a udělalo se mi špatně. Říkala jsem si, že to není možný. Pomalu mi to začínalo docházet. Za chvíli už jsem bulela takovým způsobem, že jsem byla celá mokrá, ale pršelo, takže to nebylo nijak poznat. Nemohla jsem slzy zastavit, div že jsem ze Sally nespadla. Jak jsem se později dozvěděla, do Draka se jedna ženská zamilovala stejně jako já. On, vždycky když ji viděl, řehtal jako o život a tak nakonec ta ženská přemluvila majitele k prodeji a tak jsem přišla o svou velkou koňskou lásku. Pořád se utěšuju tím, že se má určitě moc a moc dobře, když ho jeho majitelka má tak ráda. Přestože vím, kde Drak je, dosud jsem neměla odvahu za ním jet. Nemám na to sílu a asi ji nikdy nenajdu. Nejhorší asi bylo, že jsem se s Drakem nemohla rozloučit. Je to víc než měsíc a oblíbila jsem si Sally, i když mnohem radši mám její mámu, tmavou hnědku Sandy. Mám ji moc ráda, ale takové, jako s Drakem to není a ani nikdy nebude. Nikdy na Draka nezapomenu a vždycky ho budu mít moc a moc ráda. Teď jezdím na koních několik měsíců a čekám na svou další velkou koňskou lásku. Vím, že přijde. Snad nebude tak smutná, jako ta první. Jak řekla moje dobrá kamarádka: "Špatné věci musí být, aby pak mohlo přijít něco krásného." A měla pravdu.
Autor: Katka
Napsáno: 13. února 2005