,,Crrrrrrrrr",zazvonil zvonek. Celá rozespaná jsem šla otevřít.
,,Jani, dělej musíme do stájí, s Lady to nevypadá dobře." vychrlila na mě kámoška Magda. Lady byla kobylka, která právě čekala malé hříbátko. Byla to fríská, moc překrásná klisnička. Všichni se na její hříbátko těšili, čekali, že bude po mamince, černé.
Rychle jsem si sbalila všechny věci, nasedla na kolo a ujížděla do stájí. Ani jsem nevímala Ramona, mýho milovanýho koníčka a pádila k boxům kobylky.
,,Od odpoledne je to s ní pořád horší. Dneska na ni jezdil David. Nevím co se stalo, ale jekamile přijela, měla na sobě rudý šlinty. Holky, zkuste jít něco zjistit, já tu s ní zůstanu.", řekl ředitel stájí.
Na Lady se už nemělo jezdit. Nebyla v nejlepším stavu, tak to měla zakázaný.
S Magdou jsme hned upalovali za Martinem, bydlel hned vedle stájí. Viděl na pastviny, na halu, měl okolo sebe všude pastviny, koně, všechno. Co se dělo s lady musel vidět.
Zazvonily jsme. ,,Martine, co se stalo s Lady, co s ní David udělal?"
,,Nic co by."
Chtěl zavřít dveře, ale Magda se nenechala odbýt. Byla to její nejoblíbenější kobylka, chtěla vědět, co s ní kdo dělal.
,,Martine, nezapírej. Všechno si viděl, proč nám to neřekneš? Něco s ní dělal, jezdil na ni. Tys to viděl proč ho kreješ?"
,,Dobře, pojďte dovnitř. David na ni jezdil. Honil ji do schodů, ale ona na to není zvyklá. Bičoval ji, pak z ní slezl a začal ji mlátit a trhat hubou.Pak na ni sedl, jel na louku a tryskal s ní. Když mu nejela, začal ji zuřivě kopat do břicha..."
,,Už mlč," zařvala Magda, začala brečet a vyváděla jak malá.
,,Pojď, Lady tě potřebuje," řekla jsem jí.
Šla. Když jsme přišli do stájí, byl tam už veterinář a řekl, že kobylka potratila. Já i Magda jsme se rozbrečely. Bylo to strašný. Věděly jsme, že s kobylkou to dobře nedopadne. Kobyla byla tak vystresovaná a vyšokovaná, že to s ní bylo každou minutu horší. Magda tam s ní zůstala, mě si ředitel zavolal do kanceláře.
,,Tak jak to bylo?" zeptal se.
,,Proč se nezptáš Martina? Nebo Davida? Ten to ví nejlíp." Byla jsem naštvaná. Vzteklá. To zoufalství, ta bolest, byla to jedna z nejhorších chvil.
,,Chci slyšet tvoji verzi. Mě to Martin neřekl."
Tak jsem začala vyprávět. Ředitel na mě koukal s otevřenou pusou. Nemohl tomu uvěřit. David byl jeho druhá ruka. Důvěřoval mu snad víc jak sobě. A takhle zklamal.
,,Můžeš jít.Díky,".
V jeho očích se zatřpytila jiskra lítosti.
Když jsem přišla do boxu kobylky, Magda na ní byla nalepená a brečela. Věděla jsem, která bije.
,,Magdi, pojď. To už nespravíš. To bude dobrý, pojď." řekla jsem Magdě.
Brečela, přes slzy ani neviděla. Vedla jsem ji domů, kolo nechala ve stájích.
Druhý den jsme šli kobylce na hrob. Nechala jsem tam Magdu sama. Potřebovala to. Měla ji opravdu moc ráda. Lady byla jako její. Magda se o ni starala od hříběte. Bylo to smutný, i teď na to vzpomínám se slzami v očích a zároveň se vztekem, jak člověk může být něčeho takového schopný. David samozřejmě skončil dobře, jen už nemohl chodit do našich stájí. Ale teď chodí do stájí vedlejšího města a nikoho nezajímá, jakou bolest způsobil mé nejlepší kamarádce a hlavně: jakou bolest způsobil koni. Krásnému inteligentnímu tvorovi, který člověku natolik důvěřuje, že by pro něj udělal všechno...
Autor: Mipulka (Jana Hujerová)
Napsáno: 18. listopadu 2004